Dějepis a mediální výchova


Současné trendy ve vývoji představ o struktuře a obsahu všeobecného vzdělání mají dva základní charakteristické rysy: 1. směřují ke snaze překonávat údajnou tradici orientace všeobecného vzdělávání na osvojování faktických poznatků (to se pokoušejí nahrazovat prací s informačními zdroji, důrazem na rozvoj komunikačních dovedností, formulace a prezentace vlastního názoru apod.), 2. snaží se překonávat údajnou uzavřenost a nepraktičnost školního vzdělávání (to má nahradit osvojování si dovedností „pro život“ a vzdělávací oblasti spojené s každodenním životem, sebeuplatněním apod.).
I když kritika staršího pojetí obsažená v těchto trendech má své oponenty, kteří přinášejí silné a těžko přehlédnutelné argumenty, je zjevné, že v některých ohledech mají uvedené směry formování inovovaného pohledu na všeobecné vzdělávání svůj význam. Zvláště druhý trend – tedy důraz na to, aby dovednosti a poznatky získávané školním vzděláváním byly propojeny s životní zkušeností žáků – vedl i k tomu, že se v českém prostředí, byť poněkud opožděně, prosadila, vedle jiných, jako svébytná tematická oblast všeobecného vzdělávání i mediální výchova. Jejím posláním je v souladu s existujícími doporučeními a směrnicemi přijímanými na úrovni Evropské komise, resp. Evropského parlamentu nabízet dovednosti a znalosti, které zvyšují „mediální gramotnost“ jako významnou kompetenci současného člověka, přičemž „mediální gramotnost se týká dovedností, znalostí a porozumění, které spotřebitelům umožňují efektivní a bezpečné využívání médií. Mediálně gramotní lidé by měli být schopni provádět informovanou volbu, chápat povahu obsahu a služeb a být schopni využívat celé šíře příležitostí, které nabízejí nové komunikační technologie. Měli by být schopni lépe chránit sebe a své rodiny před škodlivým nebo urážlivým obsahem“ (Směrnice Evropského parlamentu 2007/65/ES. čl. 37). K tomu dodejme, že mediální výchova má vedle (a) bezpečného užívání médií (deklarovaného ve výše uvedeném citátu) rovněž přispívat (b) ke kvalifikované volbě povolání a konečně (c) k porozumění světu, ve kterém žijeme – neboť i to je součást mediální gramotnosti. Jinými slovy, mediální gramotný je ten uživatel, který nejen zvládá „efektivní a bezpečné využívání médií“, ale také je schopen kriticky uvažovat o roli médií a mediální komunikace ve společnosti a o historicky podmíněných proměnách této role.  
Mediální výchova se v rámci kurikulární reformy dostala do vzdělávací dokumentace jako tzv. průřezové téma, tedy oblast vzdělávání sice pro školu závazná, ale bez vlastní povinné časové dotace, kterou by škola musela naplnit. Průřezové téma mediální výchova je tak možné rozhodnutím školy realizovat jako (a) samostatný předmět (pokud se na ni podaří časovou dotaci vyšetřit), jako (b) projektovou výuku, (c) integrováním do již existujících vzdělávacích oblastí, resp. předmětů, popř. (d) kombinací těchto možností v různé sestavě a proporci. Tak se na některých školách mediální výchova realizuje například vydáváním školního časopisu či rozvojem školní webové stránky (forma projektové výuky) v kombinaci s integrací některých témat do stávajících předmětů, jinde samostatným předmětem.
V průběhu zavádění mediální výchovy do základních škol a gymnázií se ukázalo, že pro školy je často nejschůdnější cesta integrace témat mediální výchovy do již existujících oblastí – mimo jiné také proto, že do některých „tradičních“ předmětů jsou již témata mediální výchovy zabudována. To se týká např. českého jazyka a literatury, výchovy k občanství a na některých školách i do dějepisu. Integrace do stávajících předmětů je očividně vhodná a častá zvláště tam, kde příslušné téma mediální výchovy obsahuje silnější znalostní prvek, který je dané vzdělávací oblasti blízký.
Předkládaný materiál v rámci projektu Dotkni se… si klade za úkol nabídnout právě možnosti integrace vybraných témat mediální výchovy do výuky dějepisu. Z povahy této vzdělávací oblasti je zřejmé, že v dějepisu se nejvýrazněji může naplňovat třetí cíl mediální výchovy, tedy rozvoj porozumění současnému světu (pochopitelně ve vývojové perspektivě) a kritického myšlení o něm, byť ani podpora bezpečného, kvalifikovaného užívání médií nezůstává v dějepisu nepovšimnuta, jak uvidíme dále.
Tisk, později film a vysílací média (rozhlas a televize) a nakonec i síťová média (veřejné komunikační aktivity provozované v prostředí internetu – od zpravodajských serverů přes sdílená videa po využívání sociálních sítí typu Facebook či Twitter) se postupem času stala významnou součástí moderních a pozdně moderních společností a jsou konstitutivním prvkem modernizačního procesu (od podpory gramotnosti započaté knihtiskem až po například zajišťování – a také ovlivňování – politické komunikace a politického rozhodování). Dějepis má jedinečnou možnost jednak včlenit média a proměny jejich společenské role do kontextu výkladu historického vývoje, jednak na dobových i současných médiích přiblížit žákům problematiku věrohodnosti médií jako zdroje poznatků.
Pohled na jednotlivé „doporučené vzdělávací výstupy“ (tedy předpokládané či žádoucí výsledky pedagogického působení v dané vzdělávací oblasti, tzv. DOV) obsažené v dokumentaci k rámcovým vzdělávacím programům (RVP) pak zřetelně nasvěcuje ty, které vyhovují výše uvedených kritériím, a jsou tedy vhodné po odpovídajícím didaktickém zpracování k integraci do dějepisu.
Klíčovým problémem integrace průřezových témat do vzdělávacích oblastí, resp. předmětů, je právě již zmíněné didaktické zpracování. Dějepis zůstává i přes paradigmatické proměny, které prodělalo studium historie zvláště po etnometodologickém obratu v 60. a 70. letech 20. století, vzdělávací oblastí, která je zřetelně svázána se svým „mateřským oborem“, tedy historií, resp. historiografií. S mírnou dávkou zjednodušení se dá říct, že dějepis jako součást všeobecného vzdělávání je založen na didakticky zpracovaných (utříděných, přiměřeně zjednodušujících v kauzálních vazbách a souvislostech apod.) poznatcích, které nabízí právě historie, resp. historiografie. Tato skutečnost spolu s tradičním a (přes všechny redukce) stále ještě poměrně silným postavením dějepisu v soustavě všeobecného vzdělávání vedla k tomu, že tato vzdělávací oblast má poměrně silnou a rozvinutou oborovou didaktiku. Ta se rozvíjí a proměňuje v čase – nejmarkantnější je posun od pozitivisticky laděné představy didaktiky dějepisu, která rozvíjí výchovně vzdělávací funkci a možnosti historiografie, k představě, že předmětem didaktiky dějepisu (a tedy i dějepisu samého) je historické vědomí, tedy současná, rezonující představa o minulosti (podrobněji viz text Zdeňka Beneše o oborové didaktice http://www.akreditacnikomise.cz/attachments/article/280/co_je_neni_oborova_didaktika_Benes.pdf). Přes tyto proměny ale zůstává se svým mateřským oborem spojena, je s ním v neustále interakci, reaguje na nové poznatky, stejně jako na metodologické změny či paradigmatické zvraty.
Mediální výchova tuto oporu v těsné vazbě mezi oborovou didaktikou a mateřským oborem alespoň v českém prostředí do značné míry postrádá. Struktura průřezového tématu vychází z běžného pojetí oborů, které se médiím věnují, a sleduje (a) tematiku podmínek a okolností vzniku mediálních produktů, (b) kritický přístup k samotným vlivům mediálních produktů, (c) roli uživatelů médií (publik) a (d) vlivy a účinky médií na společnost. V českém prostředí tento obor vystupuje nejčastěji pod označením mediální studia. Ten má v českém prostředí však poměrně krátkou tradici (rozvíjen je pod zřetelným vlivem zahraničních inspirací fakticky od poloviny 90. let minulého století) a není metodologicky ani paradigmaticky jednoznačně stabilizován. Nevyjasněná je ostatně již jeho „nomenklaturní“ příslušnost pohybující se na dosti široké škále: jeden její pól představuje tradice, vztahující se velmi silně k empirické sociologii a britským cultural studies, se přiklání k zařazení mediálních studií do kontextu sociálních věd, druhý pól této škály tvoří tradice, opírající se více o kulturní dějiny, lingvistiku sémiotiku a literární vědu, nahlíží na mediální studia spíše jako na humanitní obor. Takové rozpětí přístupů může jen stěží vést k podoře rozvoje zřetelně vymezené oborové didaktiky.
Integrací průřezového tématu mediální výchova do vzdělávací oblasti dějepis se tak dostávají do vzájemné interakce dvě nestejně vybavené disciplíny, navíc nadané velmi rozdílným postavením v tradici všeobecného vzdělávání (dějepis jako jedna z nejstarších oblastí, mediální výchova naopak jako jedna z nejmladších). To nutně vede k tomu, že mediální tematika má doplňující postavení podřízené logice didaktického přístupu „hlavního“ oboru. Přesto je cenné a důležité se o integraci mediální problematiky do dějepisu snažit. Dějepis to obohacuje o výkladovou linii, která běžně zůstává na úrovni glos a nesoustavných připomínek (dějiny médií jsou v současném pojetí dějepisu přítomny, leč nikoliv tematizovány), mediální problematiku to dostává do širšího kontextu uvažování o společnosti.
Do dějepisu je tak možné integrovat například dobová média jako projev dobové kultury – v estetice médií doba projevuje, ať jsou jednotlivé dobové styly (například svébytná grafická a typografická úprava secesních periodik) či způsoby zpracování (typické rysy normalizačních filmových komedií). Téměř samostatnou výkladovou rovinou je vývoj komunikačních možností člověka s důrazem na specifika vývoje masových médií od tisku po síťová média a průběh komunikace, který tato média zajišťují (a vliv, který na komunikační chování mají. Do politických dějin vstupuje mediální problematika poukazem na roli médií jako veřejného fóra ve významných politických střetech (Velká francouzská revoluce) či na mobilizační roli médií dramatických dějinných zlomech (role Českého rozhlasu během Pražského povstání). Exkurze do dějin médií a připomínky role médií v minulosti mají nakonec významný přesah do současnosti. Přesvědčovací role médií využívaná například ve velkých propagandistických taženích minulosti může napomoci zvýšit povědomí o přesvědčovacích postupech a taktikách a posílit možnosti kritického odstupu od současných manipulativních technik.
 

1. Masová média a my

2. Od Gutenberga k internetu

3. Dějiny českých médií ve 20. století: koncepční východiska

4. Česká média do 1. světové války

5. Média v období první republiky

6. Média v období druhé republiky

7. Média v době Protektorátu Čechy a Morava

8. Média v období od května 1945 do začátku roku 1948

9. Vývoj médií od února 1948 do konce 50. Let

10. Média v letech 1960–1967

11. Média od ledna 1968 do začátku normalizace v dubnu 1969

12. Média v době normalizace od dubna 1969 do listopadu 1989

13. Česká média na přelomu 80. a 90. let 20. století