Média v přelomových okamžicích našich dějin
Média sehrávají ve vypjatých dějinných situacích důležitou roli. Nejen, že přinášejí aktuální informace široké veřejnosti a objasňují tak často značně nepřehlednou a překotně se měnící situaci, ale mají i aktivizační potenciál (v době revolucí svolávají a burcují k boji, v době přírodních katastrof k pomoci postiženým apod.)
Také v moderních českých dějinách sehrála média zásadní úlohu. Byl to právě rozhlas, který v prvních květnových dnech roku 1945 svým voláním o pomoc v podstatě spustil živelné povstání Pražanů a dalších obyvatel ještě neosvobozeného českého území a byl to také rozhlas, který koordinoval činnost povstalců během povstání a informoval je o situaci (viz Rozhlasové vysílání z května 1945). Není proto náhodou, že právě u budovy a posléze i v budově rozhlasu na dnešní Vinohradské třídě v Praze došlo k nejtvrdším bojům. Podobnou aktivizační úlohu jako rozhlas úlohu se samozřejmě pokoušela plnit i tištěná média, náskok rozhlasu v pohotovosti, aktuálnosti a míře zásahu publika byl však značný. (Národní politika, Nová mladá fronta).
Podobnou úlohu jako v květnu 1945 pak sehrál rozhlas i v období srpnové okupace v roce 1968. Okupace ukončila tzv. Pražské jaro, období několika měsíců, v nichž československá společnost i československá média prožívala krátký čas svobody a rozvoje demokratických principů. Když poté přišla Vojska Varšavské smlouvy, média se postavila za obranu získaných svobod. Byl to opět Československý rozhlas, který vystupoval proti okupaci a vysílal z tajných stanovišť i přes neustálou snahu okupantů vysílání ukončit. (viz vysílání z esbírky.cz) Podobně si pak počínala i Československá televize a jejich vysílání musel ukončit až tehdejší ministr spojů Karel Hoffman zvláštním příkazem k vypnutí vysílačů. Bojoval též periodický tisk, především prostřednictvím letáků či ilegálně vydávaných verzí titulů, jejichž redakce hned na počátku okupace vojáci obsadili (viz deníky a časopisy srpen 1968 – např. Rudé právo, dále viz esbírky – leták).
Zatím posledním revolučním obdobím byl pro českou společnost listopad 1989. Na rozdíl od předchozích případů však média v listopadových dnech nesehrávala tak pozitivní roli. Zejména státem přímo ovládanému rozhlasu a televizi trvalo poměrně dlouho, než se přiklonily na stranu té části společnosti, která požadovala demokratizaci režimu. Vznikala tak paradoxní situace, kdy média hovořila k veřejnosti hlasem svého vedení ovládaného komunistickou stranou, zatímco řadoví zaměstnanci televize i rozhlasu se připojovali ke stávkám a sami nabádali veřejnost, ať vysílání nevěří.
Také velká část periodického tisku v prvních dnech studentských nepokojů nedávala vůbec najevo, že by se ve společnosti dělo něco závažného, často o událostech 17. Listopadu vůbec neinformovala (viz. Lidová demokracie) nebo tak činila až s několikadenním zpožděním (viz Práce).
Opožděná reakce médií v listopadu 1989 nepochybně souvisela s tvrdou kontrolou, pod kterou se média dostala již po potlačení Pražského jara v roce 1969. Není totiž náhodou, že konzervativní komunisté, kteří po roce 1968 ovládali Československo, spatřovali hlavní příčinu dění v období Pražského jara právě v přílišné svobodě médií a tuto chybu již v budoucnu nehodlali opakovat.
Mediální minutky