Pomníky doby, nápisy na zdech

 

Doprovodný obrazový materiál
 

 

 

Dějiny 20. století jsou v našem okolí stále přítomny také díky celé řadě drobných památek. Patří mezi ně nejen pomníky a pamětní desky, které byly zřízeny přímo proto, aby upomínaly na nějakou událost či osobnost, ale i třeba různé nápisy na zdech. Za nenápadnou, napůl setřenou stopou se často skrývá zajímavý příběh.

 

Zkuste si schválně někdy v okolí svého domova povšimnout opomíjených památníků či napůl setřených podpisů minulých generací. Můžete je například zkusit zakreslit do ručně tvořené mapy a pokusit se zjistit, o kom hovoří a proč jsou zrovna na tomto místě.

 

 

 

Několik ukázek z českých zemí (a výjimečně i zahraničí) naleznete pro inspiraci níže:

 

 

 

Skalní městečko Kalich, rok 1915

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O skalním městečku Kalich poblíž Malé Skály v Českém ráji se vypráví, že sloužilo v pobělohorských dobách jako úkryt nekatolíků a místo konání jejich tajných mší. Výzdoba, kterou tu můžete nalézt, je ale novější a vztahuje se k roku 1915. V napjatém ovzduší první světové války si tehdy česká společnost připomínala 500. výročí upálení Mistra Jana Husa. Neoficiálně byl tenkrát odhalen například velký Husův pomník na pražském Staroměstském náměstí, doprovodnou slavnost ale už nepovolily rakouské úřady. Další památníky skromnějších rozměrů vznikaly i na menších městech, bývaly umísťovány buď na prestižní místa (náměstí, městské sady), nebo do přírody, do míst spojených s působením husitů či českých protestantských církví.

 

 

 

Gorjansko, Slovinsko, rok 1915

      Vladislav Oškera
      k. u. k.
      Feuerwerker horsk. dělostřel. pluku čís. 13
      absolvent
      stát. stroj. průmysl. školy
      a technolog. musea ve Vídni
      majitel stříb. medaile za udatnost
      z Neobuze na Moravě
      padl 25. VII 1915
      na Doberdobské planině

      Kde domov můj - kde domov můj
      Dalekáť cesta má, marné volání...

      Svému nezapomenutelnému bratru
      věnuje poručík Al. Oškera

 

 

 

 

 

V 1. světové válce bojovaly na rakouské straně tisíce vojáků pocházejících z českých zemí. Pomník na snímku stojí na velkém vojenském hřbitově u vísky Gorjansko ve slovinském Krasu. Upomíná na smrt moravského dělostřelce, který padl na italské frontě krátce po vstupu Itálie do války na straně Dohody. Citáty z české hymny a díla Karla Hynka Máchy jsou dokladem národnostního cítění i osobního vztahu dvou bratří, z nichž jeden se už konce války nedočkal.

 

 

 

Lipnice na Sázavou, rok 1916

 

 

Skautské hnutí, které vzešlo zejména z myšlenek britského generála Roberta Baden-Powella a amerického spisovatele, umělce a zálesáka Ernesta Thompsona Setona, představovalo na počátku 20. století významný reformní proud v pedagogice i nový způsob trávení volného času mládeže. Stavělo – a dodnes staví – na přátelství, schopnosti postarat se sám o sebe, osobním zdokonalování se, službě své zemi i lidstvu a budování dobrého vztahu k přírodě. První skautští vedoucí byli často zároveň učiteli, kterým nevyhovoval rigidní systém tehdejšího školství a kteří se pokoušeli vést své svěřence tak, aby je poznávání nových věcí bavilo a byli samostatní. U nás pořádal jedny z prvních skautských táborů středoškolský profesor Antonín Benjamin Svojsík, pražští skauti tehdy od roku 1912 jezdili k Lipnici nad Sázavou. Členem Svojsíkova oddílu byl i mladý básník Jiří Wolker, na kterého dodnes na bývalém tábořišti upomíná pomník vystavěný 12 let po jeho smrti.

 

 

 

Vilémovice nad Sázavou, rok 1925

 

     V těchto místech konal letní tábory

     v letech 1925 - 1945

     nejstarší český skautský oddíl

     Pražská dvojka

     s vedoucím Jaroslavem Foglarem

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Druhý snímek zachycuje novější pomník skautského vedoucího a spisovatele Jaroslava Foglara ve Sluneční zátoce u Vilémovic nad Sázavou. Foglar patřil až ke druhé generaci českých skautů, do hnutí ale přinesl celou řadu inovací a stal se naším asi nejvýznamnějším a nejznámějším autorem knih pro mládež.

 

 

 

Žebrácký Žďár, rok 1924

 

 

Snad každá větší obec má svůj pomník věnovaný padlým ve světových válkách. Ten na snímku pochází ze vsi Petlarnbrand neboli Žebrácký Žďár v Českém lese a byl vystavěn v roce 1924. Žebrácký Žďár byl převážně německou obcí a padlí z 2. světové války, která přišla později, už nebyli připomenuti jmény. Oslavovat padlé nacistické vojáky nebylo příhodné, a tak na konflikt upomínají jen data vymezující dobu, kdy se odehrával. Žebrácký Žďár byl po 2. světové válce  vysídlen a zbořen, kromě pomníku padlým už zde nic jiného nezůstalo.

 

 

 

Ždánice, rok 1936

 

 

Monumentální památník u středočeských Ždánic vystavěla z žuly a železobetonu v letech 1935-36 Agrární strana na paměť svého předsedy Antonína Švehly. Další dějinné zlomy ale přepsaly jeho význam – po zřízení protektorátu byla odstraněna Švehlova busta a když se agrárníci dostali po 2. světové válce do nemilosti, byl pomník změněn na památník obětí nacismu. Na obelisk, který dříve nesl Švehlovu bustu, byla dotesána jména padlých, později byl přebroušen a doplněn oslavným nápisem. Na konci 20. století přestal být monument využíván a dnes chátrá.

 

 

 

Chomle, rok 1937

 

 

24. dubna 1937 se do uhelného dolu Ferdinand poblíž Chomle na Radnicku provalily důlní vody ze starých neznámých štol dolů Pistorius, David a Prkénka. Zahynulo celkem 14 havířů, kteří po sobě zanechali 27 sirotků. Hlavní podíl na neštěstí měly staré a nepřesné důlní mapy nedostatečně dokumentující činnost firem, které na stejném území těžily dříve. Horníci sice vedení dolu upozorňovali na riziko průvalu, nikdo ale nebyl nakonec potrestán, protože k rozhodující chybě v mapách došlo už v roce 1862 a jejich autoři byli dávno po smrti. Katastrofa, která trvale ovlivnila život mnoha rodin, je v kraji dodnes připomínána.

 

 

 

Sedloňov, rok 1938

 

 

Rekonstruované nápisy na pěchotním srubu N-S 47 "Jaroslav" u Sedloňova upomínají na odhodlání československých vojáků bránit hranice státu proti nacistickému Německu. Československé opevnění, bez nadsázky největší stavební projekt první republiky, se po následující desetiletí stalo trvalou připomínkou dramatických událostí předvečera 2. světové války. Většina pevnostních muzeí ale vznikla až po roce 1989, kdy uvolnění poměrů usnadnilo či umožnilo řadě vojenskohistorických spolků jejich činnost.
 

 

 

Žlutice, rok 1938

 

 

Unikátní jsou pozůstatky nápisu na bývalém holičství v západočeských Žluticích. Dnes už jen sotva čitelný nápis začínající "Juden werden hier..." vznikl během Křišťálové noci, rozsáhlé vlny protižidovských pogromů vyvolané záměrně nacistickými úřady v noci z 9. na 10. listopadu 1939. Nápis informoval kolemjdoucí, že v tomto podniku jsou obsluhováni Židé. Sdělení původně zamýšlené jako hanlivé je ale dnes spíše dokladem odvahy a protinacistického postoje žlutického holiče, který byl prý přítelem místního rabína a dalších židovských obyvatel tohoto města.

 

 

 

Letenské sady, rok 1939

 

 

Mezi parkem, bývalou tramvajovou smyčkou a staveništěm tunelu Blanka se v pražských Letenských sadech skrývá pomník připomínající studentskou kolonii (kolej) Kolonka. Kolonka poskytovala bydlení zejména chudším studentům a vznikla do značné mísy svépomocí, byť na ni přispěli i různí sponzoři včetně prezidenta T. G. Masaryka. Stala se významným centrem studentského kulturního a společenského života. V roce 1939 byli studenti ze svých dočasných bytů vyhnáni oddíly SS v rámci zákroku proti vysokým školám a z kolejí se stala vojenská ubytovna. Kubistické budovy Kolonky byly zbořeny v 70. letech 20. století.

 

 

 

Důl Roudný, rok 1939

 

 

Nápis vytesaný do stěny štoly Mořic, která patří ke zlatému dolu Roudný na Podblanicku, upomíná na geologický průzkum, který zde byl prováděn za protektorátu. Nacistické Německo potřebovalo pro válečné účely i financování své ekonomiky celou řadu nerostných surovin a 2. světová válka byla proto u nás jedním z období, kdy byly znovu otevírány staré doly. Těžba se často nevyplácela, zároveň ale představovalo zaměstnání v hornictví a dalších strategických oborech jednu z možností, jak se vyhnout nasazení na frontě. Ekonomické výsledky jednotlivých neefektivních podniků proto jejich vedení někdy nadsazovalo, aby nebyl náhodou podnik zrušen. Zároveň docházelo k masivnímu nasazování otrockých pracovních sil vězňů z koncentračních táborů a válečných zajatců. Ti ale samozřejmě nebyli nijak motivováni k tomu, podávat kvalitní výsledky, a navíc často umírali v důsledku nemocí, nehod, nezdařených pokusů o útěk nebo týrání. Představy o efektivitě německého válečného hospodářství tak jsou do značné míry jen mýty, pokud se od nich oprostíme, uvidíme typický totalitní stát, kde byl často politický zápal jediným důvodem pro jmenování do odborné funkce, a který se dokázal udržet po několik let jen proto, že "raboval" své lidské i nerostné zdroje. Ostatně, i při výrobě slavných raket V2, nejmodernější německé zbraně 2. světové války, zpravidla zahynulo více lidí, než kolik jich pak zabila samotná raketa.
 

 

 

Lampertice, rok 1942

 

 

Další pomník připomíná práci a úmrtí válečných zajatců v dolu u Lampertic ve východních Čechách. Nacistické Německo potřebovalo pro válečné účely i financování své ekonomiky celou řadu nerostných surovin a 2. světová válka byla proto u nás jedním z období, kdy byly znovu otevírány staré doly. Těžba se často nevyplácela, zároveň ale představovalo zaměstnání v hornictví a dalších strategických oborech jednu z možností, jak se vyhnout nasazení na frontě. Ekonomické výsledky jednotlivých neefektivních podniků proto jejich vedení někdy nadsazovalo, aby nebyl náhodou podnik zrušen. Zároveň docházelo k masivnímu nasazování otrockých pracovních sil vězňů z koncentračních táborů a válečných zajatců. Ti ale samozřejmě nebyli nijak motivováni k tomu, podávat kvalitní výsledky, a navíc často umírali v důsledku nemocí, nehod, nezdařených pokusů o útěk nebo týrání. Představy o efektivitě německého válečného hospodářství tak jsou do značné míry jen mýty, pokud se od nich oprostíme, uvidíme typický totalitní stát, kde byl často politický zápal jediným důvodem pro jmenování do odborné funkce, a který se dokázal udržet po několik let jen proto, že "raboval" své lidské i nerostné zdroje. Ostatně, i při výrobě slavných raket V2, nejmodernější německé zbraně 2. světové války, zpravidla zahynulo více lidí, než kolik jich pak zabila samotná raketa.

 

 

 

Rolava, rok 1944

 

      Na tomto místě položili své životy

      Pavel Maleněvov

      Nikolaj Imirelenkov

      Memotu Volokvadze

      Grigorij Ribjakov

      Alexandr Majerov

      Čest jejich památce

      NEZAPOMENEME

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Další pomník připomíná práci a úmrtí válečných zajatců na Rolavě v Krušných horách. Nacistické Německo potřebovalo pro válečné účely i financování své ekonomiky celou řadu nerostných surovin a 2. světová válka byla proto u nás jedním z období, kdy byly znovu otevírány staré doly. Těžba se často nevyplácela, zároveň ale představovalo zaměstnání v hornictví a dalších strategických oborech jednu z možností, jak se vyhnout nasazení na frontě. Ekonomické výsledky jednotlivých neefektivních podniků proto jejich vedení někdy nadsazovalo, aby nebyl náhodou podnik zrušen. Zároveň docházelo k masivnímu nasazování otrockých pracovních sil vězňů z koncentračních táborů a válečných zajatců. Ti ale samozřejmě nebyli nijak motivováni k tomu, podávat kvalitní výsledky, a navíc často umírali v důsledku nemocí, nehod, nezdařených pokusů o útěk nebo týrání. Představy o efektivitě německého válečného hospodářství tak jsou do značné míry jen mýty, pokud se od nich oprostíme, uvidíme typický totalitní stát, kde byl často politický zápal jediným důvodem pro jmenování do odborné funkce, a který se dokázal udržet po několik let jen proto, že "raboval" své lidské i nerostné zdroje. Ostatně, i při výrobě slavných raket V2, nejmodernější německé zbraně 2. světové války, zpravidla zahynulo více lidí, než kolik jich pak zabila samotná raketa.

 

 

 

Hrušková, rok 1947

 

 

Snímek zachycuje detail památníku přísahy československých vojáků, která se konala v roce 1947 pod vrchem Krudum u Hruškové v Českém lese. Celý akt měl hned několik symbolických rovin – první z nich bylo samotné obnovení československé armády po 2. světové válce na vlastním území. Jako datum konání byly zároveň vybrány narozeniny prezidenta Edvarda Beneše, vrchního představitele státu a symbolu boje proti nacismu. Přísahalo se na prapor 1. divize generála Svobody, významného velitele československých vojsk na východní frontě a pozdějšího prezidenta. Zároveň se slavnost odehrávala na území, které bylo dříve obydleno převážně německým obyvatelstvem a v roce 1938 muselo být odstoupeno nacistickému Německu – zpěv státní hymny a husitského chorálu symbolizoval opětovné počeštění tohoto kraje. V neposlední řadě dále pomník odkazoval na vojáky padlé při pohraničních střetech s nepravidelnými německými jednotkami v roce 1938.

 

 

 

Litrbachy (Čistá), rok 1948

 

 

Památník zaniklého městečka Litrbachy – Čistá. Historické město, doložené už ve 14. století, dostalo svůj český název až po vysídlení německých obyvatel v roce 1946. V roce 1949 bylo ale vysídleno znovu kvůli zřízení vojenského výcvikového prostoru Prameny, opuštěné budovy byly armádou využity pro nácvik bombardování a dobývání města a téměř zcela zničeny. Dlouhé trvání neměl ale ani samotný výcvikový prostor – v roce 1954 byl zrušen, aby uvolnil prostor těžbě uranu.

 

 

 

Lomy Amerika, léta 1949 - 1953

 

     Na paměť

     politickým

     vězňům

     1949 

     1953

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kromě známé otročiny v uranových dolech byli po roce 1948 političtí vězni nasazováni i na další pracoviště. Jedním z nich byly také lomy Amerika v Českém krasu. Nedaleko od Karlštejna vyrostl v hlubokém vápencovém lomu, dnes zvaném Trestanecký nebo Mexiko, pracovní tábor, který byl označován i jako "český Mauthausen". Práce zde byla vyčerpávající, podle vzpomínek pamětníků musel vězeň každý den ve sluncem rozpáleném lomu nalámat palicí a naložit 18 vozíků odstřeleného kamene, jinak putoval do korekce – malé betonové kobky – a dostal snížený podíl beztak už chudé stravy. Tábor byl zrušen roku 1953, velká část lomů byla do konce 60. let opuštěna a postupně se staly oblíbeným cílem trampů, nudistů a zvědavých romanticky naladěných výletníků, kteří zde prolézali temné štoly, koupali se v jezerech uprostřed skal a schovávali se před policií, která je chodila vyhánět. Vznikaly tu legendy o německém vojákovi či dozorci zvaném Hagen, který tu prý za války působil v nacistickém lágru a nyní obchází on sám nebo jeho duch po podzemí a všemožně škodí. To, že pracovní tábor v lomech skutečně existoval, ale jeho nejkrutější období přišlo až po válce, vešlo v obecnou známost až po roce 1989, kdy byl také vystavěn pomník na snímku.

 

 

 

Stráž pod Ralskem, rok 1950

 

       Zde tragicky zahynul

       při plnění služebních úkolů

       hrdina SSSR generálmajor

       ANTONÍN SOCHOR

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pomník generálmajora Antonína Sochora na křižovatce pod hradem Stohánek poblíž Stráže pod Ralskem sděluje jen to, že tento hrdina SSSR zahynul při plnění služebních úkolů. Celá historie je ale složitější a dodnes skrývá neobjasněná místa. Antonín Sochor vstoupil do armády už za první republiky. V roce 1939 za dobrodružných okolností uprchl do Polska a přihlásil se do Československé vojenské skupiny Ludvíka Svobody. V Sovětském svazu byl spolu s dalšími československými exilovými vojáky internován v pracovních táborech, po napadení SSSR Německem se zapojil do bojů na východní frontě, nejprve jako velitel úspešné čety průzkumníků, později pak motorizovaných jednotek. Byl schopným důstojníkem, několikrát byl během bojů na dnešní Ukrajině a v Karpatech zraněn a následně i vyznamenán za statečnost. Po válce sloužil u generálního štábu a roku 1948 byl tajně pověřen výcvikem části jednotek vznikajícího státu Izrael. Jakmile se ale ukázalo, že se Izrael nestane spojencem Sovětského svazu, byl odvolán a dále působil jako profesor pěchotního učiliště v Milovicích a velitel školy středních velitelů. Sochor ale zároveň nebyl fanatickým komunistou a nejen pro své styky s Izraelem se tak přes své hrdinství na východní frontě stával nepohodlným. Znepřátelil si zároveň vlivného přednostu Obranného zpravodajství, agenta NKVD a spolubojovníka z východní fronty Bedřicha Reicina, jednoho z nejnebezpečnějších mužů komunistické garnitury. Autonehoda, při které bylo Sochorovo auto smeteno v noci na 16. srpna 1950 nákladním automobilem právě na výše zmíněné křižovatce, proto dodnes vyvolává řadu otázek. Sám Sochor již několikrát předtím uváděl, že mu Reicin a lidé z jeho okolí usilují o život.
 

 

 

Prosečnice, rok 1962

 

 

Československý tramping byl naším prvním masovým moderním hnutím mládeže. Měl v sobě zároveň i jistý protestní rozměr. Už první generace trampů ve 20. a 30. letech 20. století hledala prostřednictvím táboření v přírodě únik od sešněrovanosti všedního života. Hnutí mělo i svou radikálnější část, ve 30. letech sympatizující zejména s levicí a posmívající se prudérním "měšťákům" a prvorepublikovému četnictvu, které mělo potlačovat domnělé trampské excesy. Postupem času se ale zároveň tramping stával součástí mainstreamu, což je dobře vidět třeba na stoupající popularitě trampské písně nebo rozmachu budování chatových osad, a protestní rozměr se z něj vytrácel. Po roce 1948 byli trampové ale opět zaháněni do částečné ilegality – komunistický režim neměl v oblibě neorganizovaná hnutí, která nemohl ovládnout, podezřelá byla i inspirace Amerikou. Trampové byli vykreslováni jako závadová mládež, k postupnému přijímáni trampingu na milost docházelo až v 60. letech v souvislosti s uvolňováním politických poměrů.
Rytina z žulových lomů u Prosečnice v Posázaví upomíná na založení trampské osady Modrý orel, právě v době, která byla trampingu nepříliš příznivá. Osada existuje dodnes.

 

 

 

Čertův důl, rok 1968

 

 

Poněkud zvláštní pomník v podobě křídla z vojenského letadla stojí zapomenut v Čertově Dole v Orlických horách. Nese nápis "Zde zahynul při plnění internacionální povinnosti gardový major Viktor Pavlovič Gagarinov, člen KSSS. 1938 - 1968" a upomíná na sovětského letce, který zde krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy narazil se svým letadlem typu MiG-17 do svahu kopce.

 

 

 

Petrohrad, rok 1968

 

 

Rok 1968 připomínají také staré nápisy pod mostem u Petrohradu na Rakovnicku, při silnici Praha – Karlovy Vary. Bílou barvou jsou zde nanesena jména vedoucích představitelů pražského jara spolu s hesly "Ať žije svobodná ČSSR" a "Pravda zvítězí."

 

 

 

Hradčany, rok 1971

 

 

Kresba těžní věže pod skalním převisem poblíž Hradčan nedaleko od Doks je připomínkou dlouhodobého působení sovětských vojsk ve vojenském výcvikovém prostoru Ralsko. Podepsal se sem zřejmě voják, který pocházel z Donbaského revíru na východní Ukrajině, který je proslulý těžbou nerostných surovin.

 

 

 

Milovice, rok 1991

 

 

Dvacet let pobytu okupačních vojsk vedlo na území vojenských prostorů Ralsko a Milovice, které jim připadly, ke značné devastaci, zároveň ale zákaz vstupu dokázal ochránit i jinde málokdy vídané přírodní hodnoty. Vedle sebe se tu tak nacházejí ropnými látkami znečištěné spodní vody, i bývalé tankodromy, kde na travnatých loukách kvete řada vzácných bylin. Zvláštní kapitolu tohoto postsověstkého dědictví tvoří také již nevyužívané vojenské objekty a celá opuštěná panelová městečka, která jsou v posledních dvaceti letech buď rekonstruována na levné bydlení, nebo naopak demolována. S tím, jak ostatních památek na působení sovětských vojsk ubývá, stoupá význam zachovalých objektů a pomníků – třeba torza rakety SCUD v Milovicích, které připomíná odsun vojsk v roce 1991.