Webová antologie zvuků 20. století

 

 

 

Antologie zvuků obsahuje hudbu, zvuky i mluvené slovo. Poskytuje pro účely výuky originální archivní nahrávky vztahující se ke klíčovým křižovatkám českých a československých moderních dějin, tedy k letům 1918, 1938, 1948, 1968 a 1989. Zvukové záznamy reflektující dobu svého vzniku představují 20. století napříč společenským spektrem - od reprezentativních skladeb vážné hudby až po kritiku státní moci pomocí protestsongů, od oficiálních projevů předních politiků po vyjádření příslušníků subkultur stojících na okraji společnosti. Ukázky je možné používat jednotlivě jako doprovod výuky, lze je také podrobit detailnějšímu rozboru a využít jako podklad k diskuzi se studenty.

 

    Seznam skladeb a hudebních ukázek využitých v rámci projektu Dotkni se 20. století!

 

1918

 

Název: Pětatřicátníci 

Interpret: Patrola Šlapeto
Autor: Karel Hašler
Album: Hašlerky (2010)
Období: 1. světová válka

Jedna z populárních skladeb písničkáře Karla Hašlera vznikla v období první světové války a pojednává o pětatřicátém plzeňském regimentu. Dnes je z písně znám především refrén, který se hrává na tanečních zábavách v rámci hudebních bloků k polce. Původní píseň navzdory veselému refrénu ovšem končí tragicky. Písně Karla Hašlera v Čechách doslova zlidověly, mnohé z nich jsou dnes považovány za typické staropražské písně (např. Po starých zámeckých schodech, Před vejtoňskou hospodou aj.), mnozí lidé jeho písně znají, aniž by věděli, kdo je jejich autorem. Karel Hašler zahynul tragicky za druhé světové války v koncentračním táboře.
 

 

Název: Ukázka z počátků vysílání Radiožurnálu

Interpret: Emilie Tučková
Autor: Radiojournal
Období: 1. republika

Pravidelné vysílání Československého rozhlasu, tehdy Radiožurnálu, v českém jazyce začalo 18. května 1923. Prvním rozhlasovým studiem byl provizorní stan v Praze – Kbelích, novou technologii ale čekal v následujících letech prudký rozvoj; v roce 1937 byl u nás registrován už miliontý majitel rozhlasového přijímače. Rozhlas se stal prvním moderním masovým elektronickým médiem, které přinášelo nejen aktuální zpravodajství a kulturní pořady, ale které se během 20. století stalo i jedním ze zásadních kanálů šíření propagandy. Snadná dostupnost pronacistického německého vysílání byla například jedním z faktorů, které před 2. světovou válkou napomohly radikalizaci československých Němců. Za války byly zase po rozhlasových vlnách šířeny kódované instrukce pro domácí odboj a také souboj ideologií během studené války se z velké části odehrával na rozhlasových vlnách.

 

 

Název: Balada o očích topičových

Interpret: Vladimír Polívka
Autor: Vladimír Polívka
Album: archiv Českého muzea hudby (1924)
Období: 1. republika

Komorní dílo českého skladatele a klavíristy se sociální tematikou – zhudebnění básně Jiřího Wolkera, která pojednává o těžkém osudu nemajetných vrstev. Antonín, topič elektrárenský, sice svou prací přináší lidem do domovů světlo, draze za to ale platí vlastním zdravím.

 

Název: V nový život

Interpret: Český filharmonický orchestr
Autor: Josef Suk
Album: nahráno v EMI Abbey Road (1938)
Období: 1. republika, poválečná a 50. léta, normalizace

Partitura skladby klasika české hudby počátku 20. století byla zaslána do mezinárodní skladatelské soutěže vypsané u příležitosti 10. olympijských her v Los Angeles (1932). Tam byla i oceněna, často se pak využívala při tělovýchovných slavnostech, zejména při spartakiádách.

 

 

Název: Svatý Václav

Interpret: Symfonický orchestr Pražského rozhlasu
Autor: Josef Bohuslav Foerster
Album: Svatý Václav – Karel Ančerl (Společnost Beno Blachuta spolu se Společností J. B. Foerstera, ve spolupráci s Českým rozhlasem, 2008, nahrávka z r. 1948)
Období: 1. republika

74 minut dlouhé cyklické dílo klasika české hudby bylo napsáno z podnětu výboru, který připravoval oslavy milénia mučednické smrti svatého knížete v roce 1929. V rámci oslav bylo dílo nastudováno a provedeno. Při dalším provedení, v roce 1948, byl pořízen jeho zvukový záznam, který se podařilo teprve nedávno objevit v rozhlasovém archivu a jako historickou, dlouho nevysílanou nahrávku po technické rekonstrukci vydat na CD.
 

 

Název: Ze dne na den

Interpret: Jiří Voskovec; Jan Werich
Autor: Jiří Voskovec; Jan Werich; Jaroslav Ježek
Album: Osvobozené divadlo 4 (Supraphon, 1995)
Období: 1. republika

Píseň autorů Jiří Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka reaguje na velkou hospodářskou krizi, která vypukla v roce 1929 a poznamenala neblaze třicátá léta. Píseň „Ze dne na den“ zazněla ve filmu Hej rup! režiséra Martina Friče z roku 1934. Na scénáři filmu se podíleli Martin Frič, Jiří Voskovec, Jan Werich a Václav Wasserman.
 

 

Název: Bůh suď

Interpret: Jiří Voskovec; Jan Werich
Autor: Jiří Voskovec; Jan Werich; Jaroslav Ježek
Album: Osvobozené divadlo 3 (Supraphon, 1994)
Období: 1. republika

Píseň „Bůh suď“ pochází z repertoáru Osvobozeného divadla. Autory textu jsou Jiří Voskovec a Jan Werich, hudbu složil Jaroslav Ježek. Píseň, která zazněla na divadelním jevišti poprvé roku 1933 ve hře Osel a stín, reaguje na nástup fašismu v Evropě. Text písně pojednává o tom, jak se k Diovi vypraví několik státníků se žádostí o radu ve své obtížné situaci. Na dochované nahrávce, kde píseň zpívají Voskovec s Werichem, žádá o radu italský vůdce Mussolini a rakouský kancléř Dolfuss. Existují však ještě další dvě sloky, kde se na Dia obrací s prosbou o radu Adolf Hitler a nakonec i zpěváci písně (duo V+W), kteří se ovšem předtím dotazují českých politiků, na co se mají nejvyššího boha zeptat.
Osvobozené divadlo představovalo v prvorepublikovém období jednu z našich nejvýznamnějších divadelních scén. Autoři divadelních her Osvobozeného divadla Voskovec a Werich se začali posléze zaměřovat především na politickou satiru. Hudbu pro divadlo psal Jaroslav Ježek, talentovaný jazzový skladatel. Přínos této tvůrčí trojice spočívá i v originálním způsobu, jak dokázala spojit jazzový hudební styl s textem v českém jazyce. Autoři textů přitom bohatě využívali různé slovní hříčky.
 

 

1938

 

Název: Chaloupky pod horami

Interpret: Oldřich Kovář, Karel Vacek
Autor: František Voborský
Album: Czech/Slovak retro music (Musical Ark, 2012)
Období: 2. světová válka

 

Píseň Františka Voborského Chaloupky pod horami je reakcí na vyhánění Čechů z pohraničního území zabraného německou říší po mnichovské dohodě. Za protektorátu byl novinář, skladatel a výtvarník Voborský za její autorství a další protinacistické kulturní aktivity postihován a dotlačen k tvorbě prorežimních politických karikatur. Po 2. světové válce byl proto obviněn z kolaborace, ostrakizován a odsouzen k 25 letům vězení (propuštěn byl ale už roku 1954), ačkoli se Chaloupky pod horami staly jednou z nejčastěji hraných písní, které symbolizovaly jednotu národa ve vítězství nad nacisty.
 

 

Název: Im Schönen Bohmerwald

Interpret: LENI UND LUDWIG
Autor: Andreas Hartauer
Album: Im Schönen Böhmerwald (Compagnie Internationale des Disques, 1955)
Období: 2. světová válka, poválečná a 50. léta

 

Píseň Im Schönen Böhmerwald (též Tief drin im Böhmerwald, česky Na krásné Šumavě) se dotýká podobného tématu, je ale starší a nový kontext jí dodal až historický vývoj. Na přelomu 19. a 20. století se zprvu stala neoficiální šumavskou hymnou, napsal v roce 1870 český Němec Andreas Hartauer. Její melodie je převzata z písně štýrského hudebního skladatele Jakuba Eduarda Schmölzera Dort ist die Heimat mein (Zde je má domovina), která byla oblíbená zejména mezi řemeslnickými tovaryši a vojáky. Autor českého překladu není s jistotou znám.
 

 

Název: Na krásné Šumavě

Interpret: VESELKA
Autor: Andreas Hartauer; překladatel není znám
Album: Náš kapelník (Kubešovo hudební vydavatelství, 1994)
Období: 2. světová válka, poválečná a 50. léta

 

Po 2. světové válce a odsunu Němců se částečně pozměnilo i vyznění této písně, která opěvuje mládí v rodných šumavských lesích a jejich krásu. Německým vystěhovalcům nadále připomínala jejich původní domov, do kterého už se, na rozdíl od Andrease Hartauera, nemohli vrátit. V tomto výběru ji uvádíme v české i německé verzi jako ilustraci vzájemné provázanosti kultury obou skupin obyvatel českých zemí před 2. světovou válkou. Mnohonárodnostní společnost Rakouska-Uherska a meziválečného Československa přivedly její vnitřní konflikty i tlak nastupujících totalitních ideologií ve 30. a 40. letech 20. století k tragickému konci reprezentovanému nacistickým útlakem na straně jedné a odsunem Němců doprovázeným volbou obdobně totalitního režimu na straně druhé. Navzdory tomu, že od konce 2. světové války uplynulo již přes 60 let, je tento poválečný násilný rozchod a vzájemně pociťované křivdy stále traumatem, které s sebou česká a v menší míře i německá společnost nesou. Vinu na tom má částečně i snadná propagandistická využitelnost problému „sudetských Němců“ během studené války – svobodně se o něm mohlo začít debatovat až po roce 1989, kdy  současně se sjednocováním Evropy docházelo ke snahám o diplomatické urovnání problému, reprezentovaným zejména smířlivou Česko-německou deklarací o vzájemných vztazích z roku 1997.
 

 

Název: Rež a rúbaj 

Interpret: neznámý
Autor: neznámý
Album: neznámé
Období: 2. světová válka

Rež a rúbaj byla oblíbenou písní slovenských Hlinkových gard, paramilitární oragnizace fašistické Hlinkovy slovenské ľudové strany. Gardy, které původně vznikaly spontánně, se brzy zapojily do bezpečnostního aparátu Slovenského štátu a plnily jak vojenské, tak některé policejní funkce. Nacionalisticky laděný militantní text může dnes působit vyčpěle, přesto vstoupil i do repertoáru některých neonacistických kapel.

 

 

Název: Brundibár

Interpret: FISYO a Bambini di Praga
Autor: Hans Krása
Album: Terezín – the Music 1941–44 (Romantic Robot, 1991)
Období: 2. světová válka

Dětská opera českého židovského skladatele napsaná v době okupace. Pohádkový příběh vyjadřuje symbolickými podtexty boj dobra se zlem. Komorní orchestr má specifické obsazení, dramatické role jsou většinou dětské. Toto dílo bylo nastudováno i v terezínském ghettu, provozovaly je deportované děti při cestě na smrt. Nacistická propaganda současně zneužila provozování Brundibára jako ukázku vlídného zacházení s židovskými vězni. V nové době bylo toto dílo znovu nastudováno a provozováno jako memento protižidovských nálad.
 

Název: Záznam z manifestace českého lidu v Moravské Ostravě po atentátu na R. Heydricha

Interpret: neznámý horník
Autor: Rozhlas Čechy – Morava
Období: 2. světová válka

Krátká ukázka projevu na jedné z pronacistických manifestací, které měly vyjádřit nesouhlas českého lidu s atentátem na Reinharda Heydricha. Řečník mohl být přesvědčeným kolaborantem, je však otázkou, kolik z účastníků manifestace s ním souhlasilo – projevení opačného názoru nebo jen odpor k účasti na akcích tohoto typu mohly snadno vést na popraviště.


Název: Lidice

Interpret: Český filharmonický orchestr
Autor: Bohuslav Martinů
Album: Karel Ančerl Gold Edition 34 (Supraphon, 2004)
Období: 2. světová válka

Skladba jednoho z největších českých skladatelů, klasiků 20. století, který většinu svého života prožil v zahraničí, období 2. světové války pak v USA. Hudební připomenutí, bezprostřední reakce skladatele na vypálení Lidic, hudební památník nevinně popravených.

 

 

Název: Vítězství bude naše

Interpret: Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého
Autor: Vít Nejedlý
Album: Vítězství bude naše – symfonický pochod (Supraphon, 1961)
Období: 2. světová válka

Kompozice českého hudebního skladatele Víta Nejedlého, syna známého českého muzikologa a politika Zdeňka Nejedlého (1878–1962). V Sovětském svazu vytvořil v roce 1943 při 1. československé samostatné brigádě po vzoru sovětských armád armádní umělecký soubor. Zemřel během závěrečných měsíců válečného tažení. Reprezentativní umělecký soubor naší poválečné armády nesl jeho jméno (AUS VN).

 

 

Název: Hitler Has Only Got One Ball

Interpret: anonym
Autor: Jack Horntip (autor záznamu)
Album: Jack Horntip Collection (on-line knihovna na www.horntip.com)
Období: 2. světová válka

Ukázka představuje autentický záznam populárního posměšného popěvku, který byl oblíbený mezi anglicky hovořícími spojeneckými vojáky za 2. světové války. Charakterizuje ji lehce obhroublý tón a zesměšňování zástupců nacistického režimu. Jde o typickou ukázku soudobého vojenského folkloru, který svým způsobem také pomáhal lidem vyrovnat se s krizovými situacemi. Autor písně není s jistotou znám (uvažuje se o britském publicistovi Tobym O'Brienovi), existovala v celé řadě variant a vychází z nepotvrzené dobové fámy, podle které měl Hitler pouze jedno varle. Kromě posměšných popěvků tvořily další významnou část válečného humorně laděného folkloru i anekdoty. Je jedním z charakteristických rysů totalitních režimů, že podobné sebezlehčování nestrpěly (vyprávění politických vtipů mohlo vést až k uvěznění nebo trestu smrti) a jejich pokusy využít humor v propagandě se zpravidla míjely s účinkem.
Plné znění:
Hitler has only got one ball,
Göring has two but very small,
Himmler is somewhat sim'lar,
But poor Goebbels has no balls at all.
Překlad:
Hitler má kouli jedinou,
Göring dvě, ale malý jsou,
Himmler ten osud sdílel,
a chudák Goebbels nemá žádnou svou.
Zpívá se na melodii písně Colonel Bogey March proslavené později například i filmem Most přes řeku Kwai.
 

Název: Směr Praha

Interpret: Alexandrovův pěvecký a taneční soubor Rudého praporu Sovětské armády
Autor: Ervín Toman; Jan Mareš
Album: Alexandrovci (Supraphon, 2003)
Období: 2. světová válka

Píseň byla napsána v období druhé světové války pro československou vojenskou jednotku v Sovětském svazu. Hudbu napsal Ervín Toman, slova Jan Mareš. Píseň patřila později také k základnímu repertoáru tzv. budovatelských písní, tedy písní oslavujících poválečný komunistický režim, které zaznívaly často při oficiálních oslavách. Její text byl přeložen také do ruštiny a byl nahrán světoznámým hudebním tělesem Alexandrovci.

 

Název: Škoda lásky

Interpret: Taneční orchestr Československého rozhlasu v Praze
Autor: Jaromír Vejvoda
Album: Vysílá studio A – TV pořad (Československá televize, 1964)
Období: 1. republika a 2. světová válka

Světoznámá skladba Jaromíra Vejvody z roku 1927. Původně se hrála v instrumentálním provedení pod názvem Modřanská polka, teprve později vznikl text z pera Václava Zemana. Píseň se ve třicátých letech rozšířila téměř po celém světě, stala se populární v Německu, USA a dalších zemích. Velice si ji oblíbili také vojáci armád bojujících ve 2. světové válce. V Německu je známa pod názvem Rosamunde, v anglicky mluvících zemích nejčastěji jako Beer Barell Polka. Píseň patří do žánru tzv. lidovek, tj. písní psaných v lidovém duchu. Tyto písně byly u nás velmi oblíbené v první polovině dvacátého století, často je hrávaly na zábavách dechové kapely. Nejčastěji šlo o skladby v rytmu polky nebo valčíku. Kromě Jaromíra Vejvody se proslavili v tomto žánru také Karel Vacek, František Kmoch, Václav Bláha a další. Řada skladeb tohoto druhu si získala oblibu i v zahraničí.
 

 

1948

 

Název: Montiho čardáš

Interpret: Richard Kubernát; Orchestr Karla Vlacha
Autor: Vittorio Monti; Miloslav Ducháč; Vlastimil Hála
Album: Montiho čardáš a další evergreeny (nahráno 1954, Supraphon 2009)

Název: Jozue

Interpret: Orchestr Karla Vlacha
Autor: americký lidový spirituál, úprava: Miloslav Ducháč; Vlastimil Hála
Album: Jozue (Supraphon, 1952)
 
Název: Světlušky

Interpret: Sestry Allanovy a Orchestr Karla Vlacha
Autor: Paul Lincke (melodie Glühwurmchen Idylle z operety Lysistrata); Zdeněk Borovec (český text)
Album: nahráno v roce 1954
Období: poválečná a 50. léta

Tři ukázky z produkce orchestru Karla Vlacha představují příklady populární taneční hudby přelomu 40. a 50. let 20. století. Ve všech uvedených případech jde o nekonfliktní hudbu, která vychází z prvorepublikových tradic a rozvíjí swingové a jazzové motivy. Za 2. světové války byl tento žánr amerického původu považován nacisty za méně hodnotný, v protektorátu byl ale o to oblíbenější. V 50. letech se pro svou širokou popularitu udržel i navzdory komunistickému režimu, postupně se ale s nástupem rocku a beatu stával hudbou starší generace. Karel Vlach, jehož orchestr všechny uvedené skladby interpretuje, patřil od 30. do 80. let k nejvýznamnějším československým swingovým hudebníkům a dirigentům a byl doslova tváří československé populární hudby.
Montiho čardáš je modernizovanou aranží skladby italského autora Vittoria Montiho z roku 1904.
Píseň Jozue představuje instrumentální adaptaci amerického spirituálu, známou též z pozdějšího podání skupiny Spirituál kvintet. Pro komunistické schvalovače představovalo zařazení spirituálů do hudební produkce různých orchestrů a skupin ideový problém – na jednu stranu šlo o hudbu křesťanskou, navíc amerického původu, na druhou stranu se hudebníci mohli úspěšně bránit tím, že jde o písně utlačovaných amerických černochů. Některé hrany mohlo otupit i uvedení instrumentální verze nebo volnější přebásnění textů.
Sestry Allanovy, které nazpívaly poslední ukázku – Světlušky – byly vokálním triem (později kvartetem) činným zejména ve 40. letech 20. století. Zpěvačky ale nebyly skutečnými sestrami, název skupiny se inspiroval americkými kapelami, jako byly Andrews Sisters nebo Boswell Sisters.


Název: Se zpěvem a smíchem

Interpret: FISYO
Autor: Josef Stanislav; Olga Rambousková
Album: Soudruzi, to není fakt, to se opravdu stalo (Supraphon, 2004)
Období: poválečná a 50. léta

Budovatelská píseň „Se zpěvem a smíchem“ je dílem skladatele Josefa Stanislava a na první pohled představuje ukázku typické, povinně optimistické, „budovatelské“ hudby 50. let. Doprovází ji ale jedna bizarní okolnost – autor ji ve skutečnosti nesložil, pouze vydával za svou melodii převzatou ze sborníku písní letců wehrmachtu.

 

 

Název: Vánoční projev Antonína Zápotockého z roku 1952

Interpret: Antonín Zápotocký
Autor: Antonín Zápotocký
Období: 50. léta

Legendární vánoční projev předsedy vlády a pozdějšího prezidenta Antonína Zápotockého měl oslovit zejména děti. Zápotockého snaha o nahrazení postavy Ježíška ruským Dědou Mrázem odráží hned několik dobových fenoménů, jakými byly nekritický import sovětské ideologie a kultury, usilování o potlačení náboženství a prezentace nového komunistického režimu jako ideálního, blahobytného zřízení.


Název: Ostravská častuška

Interpret: Alena Procházková; Svatopluk Sýkora; Soubor Julia Fučíka
Autor: Erich Sojka; Ivan Růžička
Album: Soudruzi, to snad ani není pravda! (nahráno v roce 1952, Supraphon 2006)
Období: poválečná a 50. léta

Ostravská častuška je ukázkou humorně pojaté angažované písně, která obsahuje satirické prvky a využíváním ostravského hornického dialektu dotváří obraz rázovitého, ale v zásadě prokomunistického kraje. Jde o satiru tolerovanou, nepříliš ostrou a prosazující oficiální obraz Ostravska – cílem kritiky jsou zde především lenoši, kteří se nepodílejí na budování průmyslu. Z dnešního pohledu může text působit až jako parodický a vysloužil si díky tomu později i přezpívání od Jaromíra Nohavici, nebyl to ale původní záměr jeho tvůrců.

Jednotlivé sloky poskytují dobrý příklad dobového jazyka a ustálených frází typických pro 50. léta:
že prej u nas cely revir pětiletku zaspal – Pětiletky byly dlouhodobé, zákonem stanovené pětileté plány rozvoje průmyslu a ekonomiky. Plnění plánu ale naráželo na obtíže dané jak interními problémy Československa, tak odlišným a nepředpokládaným vývojem světové politické a ekonomické situace.
Svazaci na šachtach enem podřimovali (…) komsomolci rubum na Donbase – Svazák je označení člena Československého svazu mládeže, který byl součástí Národní fronty a spojil v sobě v roce 1949 ty organizace pro práci s mládeží, které nebyly přímo zrušeny. V roce 1968 se ČSM v podstatě rozpadl na dílčí organizace a oslabil i díky obnovení hnutí, jako byl skauting, obnoven byl ale za normalizace pod zkratkou SSM (Socialistický svaz mládeže). Do současnosti přežilo slovo „svazák“ jako pejorativní slangové označení horlivého, přehnaně politicky angažovaného mladšího člověka nebo bývalého výše postaveného člena SSM, který po roce 1989 využil svou pozici v rušeném svazu k vlastnímu obohacení. Komsomol je zkratka sovětské varianty ČSM, Komunistického svazu mládeže. Donbas je významný kamenouhelný revír v Sovětském svazu, dnes na Ukrajině.
v ROHu u nas malo se starali – ROH (Revoluční odborové hnutí) bylo jedinou, komunistické straně zcela poplatnou odborovou organizací v Československu. Členství v ROH bylo pro většinu zaměstnanců v podstatě povinné. ROH zajišťovalo především rekreaci, organizaci společenských akcí a správu nemocenského pojištění.
bulači – v ostravském dialektu označení lidí, kteří odbývají práci a nechodí do zaměstnání.
 

 

Název: To je strana

Interpret: Český pěvecký sbor/Symfonický orchestr hl. m. Prahy (FOK)
Autor: Karel Reiner; Erich Sojka
Album: The best of KSČ (nahráno 1961, Supraphon, 2013)
Období: poválečná a 50. léta

Angažované umění mělo obvykle dvě podoby: buď šlo o propagandistické zpodobnění nepřátel, nebo o zdůraznění vlastních kladů a prezentaci vlastní společnosti jako idealizovaného „ráje“. Píseň „To je strana“ opěvující komunistickou stranu patří do druhé skupiny a je příkladem socialistického realismu v hudbě. Tento žánr preferoval „realistický“  projev jako protiklad umění abstraktního, zpodobňované scény ale vždy musely mít i propagandistický nebo obecně politický rozměr. Od 30. let šlo v Sovětském svazu o preferovaný způsob tvorby, v 50. a na počátku 60. let byl žánr importován i do Československa. Komunistická symbolika měla svůj kvazináboženský symbolický rozměr – socialistická společnost, respektive výsledná společnost komunistická, byla prezentována jako jakési zakončení vývoje lidstva, kdy bude vymýcen nedostatek a kdy všichni budou pracovat pro blaho ostatních. Zdůrazňována byla role obyčejného člověka jako nositele revolučních ideálů, propaganda líčila manuálně pracující „lid“ reprezentovaný postavami dělníků, horníků a zemědělců jako pokrokovou sílu, která má vlastní inherentní morální kvalitu. V československém prostředí se tak v propagandě úspěšně spojovaly jak motivy komunistické, tak část myšlenkového odkazu národního obrození. „Strana“ z uvedené písně je skupinou čistých, ušlechtilých, svou prostotou výjimečných lidí usilujících o společné dobro a přinášejících změnu světa. Na první pohled možná trochu paradoxně se tím blíží k obrazu, který o sobě měla například středověká chiliastická hnutí.
 

 

1968

 

Název: Pocta astronautovi

Interpret: Gustav Brom
Autor: Jaromír Hnilička; Pavel Pácl
Album: Zpívá (nejen) Gustav Brom (Supraphon 2012)
Období: 60. léta

Jedním z výrazných projevů soupeření mezi Spojenými státy a Sovětským svazem se po 2. světové válce stal vesmírný program. Oproti jiným prvkům studené války, jakými byly například konflikty v zemích třetího světa, podpora diktátorských režimů a jaderné zbrojení, šlo o aktivitu, kterou lze hodnotit výrazně pozitivněji. Dobývání vesmíru mělo sice rovněž silný vojenský význam, zároveň ale nabízelo pro lidstvo naději do budoucna a výrazně přispělo k rozvoji techniky, která pak zlepšovala lidské životy i na Zemi.

Právě sovětský vesmírný program byl zpočátku, alespoň co do překonání různých met, úspěšnější – SSSR vypustil v roce 1957 první umělou oběžnici Země – Sputnika, dostal na oběžnou dráhu první zvíře (pes Lajka). Pocta astronautovi byla složena v roce 1961 ku příležitosti letu sovětského kosmonauta Jurije Gagarina, prvního člověka ve vesmíru. Je sice možné hodnotit ji jako píseň lehce propagandistickou, nadšení z nastávající éry kosmických letů bylo ale většinou autentické na obou stranách železné opony.
Celý svět slyšel tu zprávu TASSu – TASS: Tisková agentura Sovětského svazu
celý svět vyskočil od rozhlasu – V roce 1961 byl dosud převažujícím masovým médiem rozhlas, pomalu ale nastupovala i televize. V době Gagarinova letu měl televizní přijímač u nás přibližně 1 milion lidí. Přistání na Měsíci v roce 1969 už bylo možné sledovat v přímém přenosu.
Vyřiďte prosím na Měsíci – Gagarin se při svém letu pohyboval pouze po oběžné dráze Země, jeho let však definitivně potvrdil, že dopravit člověka do vesmíru a bezpečně zase přistát je možné. Zvláštní výzvu představoval sovětský úspěch pro Spojené státy americké. Ještě v květnu téhož roku proto vyhlásil americký prezident John Fitzgerald Kennedy cíl do deseti let stanout na Měsíci a úspěšně se vrátit zpět. Toho se podařilo dosáhnout v roce 1969 letem Apolla 11.
vyřiďte mezi hvězdami – Očekávání, která lidé upínali k vesmírným letům, byla velká. Ačkoli bylo do konce 20. století dosaženo významných úspěchů v poznávání vesmíru, kolonie na Měsíci a planetách sluneční soustavy, které často předvídala dobová literatura, nevznikly, o podstatně náročnějších mezihvězdných cestách ani nemluvě. K největším dosavadním úspěchům patří zřízení stálé vědecké základny na oběžné dráze Země v podobě Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) a průzkum sluneční soustavy prostřednictvím částečně automatizovaných sond (např. mise Voyager, Venera, Cassini-Huygens, Spirit a Opportunity). Na oběžnou dráhu jsou také umístěny vědecké observatoře ovládané ze země (Hubblův teleskop, rentgenová observatoř Chandra), které slouží k pozorování vzdáleného vesmíru bez omezení pozemskou atmosférou a celá řada telekomunikačních, vědeckých a vojenských satelitů. Hlavním problémem, který dosud brání lidstvu v rozsáhlejší kolonizaci sluneční soustavy, jsou vysoká ekonomická nákladnost dopravy hmoty ven z gravitační studny Země a negativní účinky dlouhodobého pobytu ve vesmíru na lidské zdraví.

 

 

Název: Vyvěste fangle

Interpret: Jiří Suchý; Jiří Šlitr
Autor: Jiří Suchý; Jiří Šlitr
Album: Jonáš a tingltangl (Supraphon, 1963)
Období: 60. léta

Píseň „Vyvěste fangle“ pochází z dílny textaře Jiřího Suchého a hudebního skladatele Jiřího Šlitra. Jejich písničky zejména v šedesátých letech získaly v Československu širokou popularitu. Většina z nich zazněla poprvé na divadelním jevišti divadla Semafor, což platí i pro píseň „Vyvěste fangle“, která je jakousi znělkou divadelní hry Jonáš a tingltangl. Ta se stala nejúspěšnější hrou Semaforu v éře autorské dvojice Suchý a Šlitr.
Divadlo Semafor je někdy srovnáváno s prvorepublikovým Osvobozeným divadlem, pro velkou popularitu a pro roli, kterou hrály v tomto divadle autorské písničky. Jsou zde však i rozdíly. Semafor se s výjimkou roku 1968 nevěnoval a ani nemohl věnovat politické satiře. Hudba Semaforu pak byla sice rovněž zčásti inspirována jazzem, mnohem více však inklinovala k tradici kabaretu. Spolupráci Suchého a Šlitra ukončila předčasně tragická smrt Jiřího Šlitra v roce 1969.

 

 

Název: Záznam vysílání Čs. rozhlasu ze srpna 1968

Interpret: Československý rozhlas
Autor: Československý rozhlas
Období: 1968

Ukázka z vysílání Československého rozhlasu k 21. srpnu 1968 je přímou reakcí na invazi vojsk Varšavské smlouvy. Citováno je prohlášení předsednictva ÚV KSČ, které shrnuje celou situaci.
 

Název: Dobře míněná rada (Běž domů, Ivane)

Interpret: Jaromír Vomáčka; Sláva Kunst
Autor: Jaromír Vomáčka
Album: Soudruzi, to snad ani není pravda! (Supraphon, 2006)
Období: 60. léta

Píseň „Dobře míněná rada“, která je známá spíše pod názvem „Běž domů, Ivane“, je jednou z nejznámějších písní reagujících na sovětskou okupaci Československa v roce 1968. Autorem hudby a textu je Jaromír Vomáčka, který píseň také nazpíval. Píseň nahrál Sláva Kunst se svým orchestrem.


Název: Kde končí svět

Interpret: Petr Eben
Autor: Petr Eben
Album: Kde končí svět (Ar(i)ston, 1969)
Období: 60. léta

Varhanní improvizace předního českého skladatele, klavíristy a varhaníka Petra Ebena, které provázely smuteční obřady při pohřbu Jana Palacha v lednu 1969 v Praze.

 

Název: Hudba pro Prahu

Interpret: Český filharmonický orchestr
Autor: Karel Husa
Album: Velcí umělci Pražských jar II. (Supraphon, 1991)
Období: 60. léta

Rozsáhlá cyklická skladba (v plném rozsahu 60 min.) českého skladatele, emigranta z počátku 50. let, žijícího a umělecky a pedagogicky působícího v USA. Byla napsána v roce 1968 z podnětu vstupu sovětských vojsk do Československa, využívá novodobé kompoziční postupy. Dočkala se více než 10 000 provedení po celém světě, teprve po listopadu 1989 byla provedena i v Praze.

 

Název: Bratříčku, zavírej vrátka

Interpret: Karel Kryl
Autor: Karel Kryl
Album: Karel Kryl in Boston ´88 (Czechoslovak Documentation Center 1988)

Název: Rakovina

Interpret: Karel Kryl
Autor: Karel Kryl
Album: domácí záznam rušeného vysílání Rádia Svobodná Evropa, bez udání data

Název: Zkouška dospělosti

Interpret: Karel Kryl
Autor: Karel Kryl
Album: Vůně (demokazeta 1985)

Název: Karel Kryl zpívá socialistické songy

Interpret: Karel Kryl
Autor: Karel Kryl
Album: amatérský záznam blíže neurčeného koncertu – pásmo ukázek o délce 3:40 min

Název: Ultimo březen

Interpret: Karel Kryl
Autor: Karel Kryl
Album: Karel Kryl in Boston ´88 (Czechoslovak Documentation Center 1988)
Období: 60. léta a normalizace

Karel Kryl byl jedním z nejvýraznějších českých písničkářů 2. poloviny 20. století a autorem celé řady protestsongů a básní, které vyjadřovaly nesouhlas s nesvobodou, ale také dosahovaly značné poetické hloubky, která nebyla nutně vázána na jejich politický význam. Narodil se v roce 1944 v Kroměříži, kam se musel jeho otec – knihtiskař vystěhovat ze zabraného pohraničí, rodinnou dílnu mu ale už v roce 1950 znovu zlikvidovali komunisté. Mladý Karel Kryl se po krátkém koketování s keramickým řemeslem rozhodl na konci 60. let živit hudbou. Pohyboval se v okruhu lidí blízkých divadlu Semafor, jeho první deska Bratříčku, zavírej vrátka vyšla v roce 1968 a byla do značné míry reakcí na sovětskou invazi. Její titulní píseň se stala symbolem doby a připomínkou rozdrcení československého pokusu o reformu tanky vojsk Varšavské smlouvy. Brzy byla zakázána, stačila ale spolu s dalšími Krylovými písněmi zlidovět.

Karel Kryl sám emigroval v roce 1969, hrál pro krajany v zahraničí a podílel se na práci české redakce Rádia Svobodná Evropa. Jeho písně se k nám dostávaly jednak prostřednictvím pašovaných audiokazet, které si pak doma posluchači podomácku kopírovali, jednak prostřednictvím vysílání Svobodné Evropy. Příjem zahraničních stanic byl ale ztěžován „prostředky radioelektronického boje“ čili rušičkami – sítí vysílačů, které sledovaly frekvence „nepřátelských“ stanic a pokoušely se je přehlušit vlastním signálem. Ukázku takového vysílání představuje část záznamu písně Rakovina.

Jedním z problémů československé emigrace bylo udržování sounáležitosti s lidmi, kteří zůstali doma. Zahraniční vysílání se sice hojně poslouchalo, životní styl obou částí národa se od sebe ale nevyhnutelně vzdaloval a komunistická propaganda také zapouštěla kořeny. Mnozí emigranti se proto po návratu v roce 1989 cítili v Československu už jen napůl doma, protože jim bylo vyčítáno, že „utekli za lepším, zatímco my jsme tady trpěli“. Silná u nich byla také deziluze z nedostatečného vypořádání se s komunistickým režimem. To, že písně Karla Kryla považovali i mladí lidé za něco, co vypovídá o životě v komunistickém Československu, jako například Zkouška dospělosti pojednávající o ztrátě ideálů čerstvých maturantů, svědčí o jeho talentu i míře empatie a kontaktu s domácím prostředím, kterou si byl schopen zachovat. Vznikla původně ze čtyřverší na maturitní stuhu, o které ho dopisem požádali studenti jedné slovenské školy. O jeho deziluzi po návratu naopak hovořila zejména píseň Demokracie, která v našem výběru zařazena není, ale můžeme ji připomenout alespoň textovou ukázkou:

Demokracie rozkvétá byť s kosmetickou vadou.
Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou.
Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce.
A z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce.
    
Další vybraná ukázka je z jednoho z menších koncertů, v jehož průběhu Karel Kryl osobitým přednesem parodoval komunistické budovatelské písně z 50. let. Tyto propagandistické texty měly v poválečném Československu poněkud ambivalentní postavení – na jednu stranu představovaly symbol nepopulárního režimu a ukázku umělecké nedostatečnosti svých autorů, na druhou stranu byly kvůli častému opakování všeobecně známé a jejich parodování mohlo sloužit jako zdroj humoru a katarze.

Poslední ukázka, Ultimo březen, je vybrána z Krylovy básnické tvorby, v tomto případě určené pro autorský pořad v Rádiu Svobodná Evropa. Verši poprvé za čtyřicet roků/ lid hledá slova o pokroku / v sovětské knize odkazuje na probíhající perestrojku (přestavbu) a glasnost (otevřenost), soubor ekonomických a demokratizačních opatření z 80. let, která se pod vedením Michaila Gorbačova pokoušel přijmout Sovětský svaz ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že čím dál tím víc zaostává za Západem. Domácí, silně konzervativní československý komunistický režim byl touto iniciativou poněkud zaskočen, a ačkoli musel reformy začít také přijímat, činil tak se zpožděním. Perestrojka usnadnila demokratizační proces ve východní Evropě, nakonec se však ukázala jako nedostatečná a cesta k reformě vedla přes definitivní zhroucení sovětského režimu a východního bloku. Verš mravností Pavky Morozova je odkazem na sovětského školáka, ze kterého propaganda v 50. letech udělala vzor a mučedníka. Pionýr Pavel Morozov měl udat svého otce jako kulaka a osobu nepřátelskou stalinskému zřízení a být za to zavražděn svým dědem. Pro komunisty byl symbolem bdělosti a loajality, pro nekomunismy znakem fanatismu a zvrácené morálky. Ve skutečnosti však zřejmě otce neudal a šlo spíše o běžnou kriminální vraždu, kterou následně propaganda zneužila. V následující části básně Kryl kritizuje domácí autory, kteří píšou literaturu nekonfliktní nebo poplatnou režimu.

 

Název: Náměšť

Interpret: Jaroslav Hutka
Autor: Jaroslav Hutka
Album: Barvy českého folku – červánky duše (Reader’s Digest Výběr 1999)
Období: normalizace

Píseň Náměšť (též Krásný je vzduch) Jaroslava Hutky je ukázkou textu, který apeluje na základní lidské hodnoty a neobsahuje žádné prvoplánové politické poselství, přesto byl vnímán jako projev nesouhlasu s panujícími podmínkami. Byla složena jako hymna 1. hanáckého folk & country festivalu, který se měl konat v srpnu 1973 v Náměšti na Hané a byl v rámci nastupující normalizace posledním pokusem o zorganizování „svobodného“ hudebního festivalu. Tři týdny před konáním byl ale zakázán, ačkoli už bylo prodáno přes 20 tisíc lístků. Diváky, kteří se přesto dostavili, rozehnal Sbor národní bezpečnosti. Píseň se stala asi nejslavnějším Hutkovým dílem a v roce 1989 i jedním ze symbolů sametové revoluce a jejího hesla, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.

 

 

Název: Dopis Svobodné Evropě

Interpret: Josef Laufer; skupina J. Václavka
Autor: Josef Laufer; Bohuslav Myslík
Album: záznam z vysílání Rádia 1, původně nahráno 1976, pořízeno po r. 1989, nahrávka v té době nebyla oficiálně vydána na nosiči
Období: normalizace

Jednou z nejbizarnějších písní 70. let 20. století je Dopis Svobodné Evropě Josefa Laufera. Oslavuje československého rozvědčíka Karla Minaříka, který v letech 1969–1975 působil v české redakci rádia Svobodná Evropa, kde sbíral informace o spolupracovnících a připravoval proti tomuto vysílači teroristický atentát.
Rádio Svobodná Evropa financované Spojenými státy od začátku studené války poskytovalo alternativu k domácímu, silně ideologizovanému zpravodajství a bylo i platformou, na které se mohli angažovat umělci a publicisté v emigraci. Jeho vysílání pro jednotlivé evropské státy za železnou oponou bylo komunistickým režimům trnem v oku a Minaříkův případ nebyl jediný, kdy se ve snaze o jeho zastavení obracely k násilí – v roce 1981 poškodil mnichovskou pobočku stanice včetně československé redakce výbuch, který zorganizovala rumunská tajná služba za účasti legendárního teroristy Iljiče Ramiréze Sanchéze zvaného Šakal. Minaříkův plán se nakonec neuskutečnil, režim ho však po návratu oslavoval jako hrdinu.
Píseň může dnes pro přehnanost použitých frází působit komicky, vůči představitelům československé emigrace byl ale její nenávistný text silně urážlivý. Pípání, které je využito mezi jednotlivými slokami jako doprovodný prvek, symbolizuje signál špionských vysílaček.
Ztratili obličej, dolar byl důvod, po boku Goebbelsů je jim oukej – Verš srovnává pracovníky Svobodné Evropy s nacistickým ministrem propagandy a odkazuje na to, že provoz Svobodné Evropy byl hrazen z amerických prostředků. Redaktory prezentuje jako prodejné amorální osoby, které jsou ochotny pro peníze udělat cokoli. Tento způsob dehonestace ideových protivníků jako „zaprodanců dolaru“ byl v komunistické propagandě obvyklý.
Přidal jste blankytu do křídel míru – Sovětský blok se prezentoval jako záštita světového míru a v jeho propagandě vždy existoval silný prvek protiválečné rétoriky. Skutečná velmocenská politika Sovětského svazu se ale vojenské agresi, ať už v zastoupení, nebo přímé, nevyhýbala. V souvislosti s tímto tématem a již zmíněnými atentáty na Rádio Svobodná Evropa stojí za zmínku i skutečnost, že v konfliktech studené války se využívaly i teroristické skupiny. Výcvik zahraničních teroristů útočících na západní cíle a příslušníků sporných národně-osvobozeneckých hnutí probíhal i v Československu a v roce 1957 dokonce československá rozvědka provedla ve Francii pumový útok zaměřený na zbrzdění západoevropské integrace. Na toto sporné území se ale nepouštěly jen tajné služby socialistických států – své černé operace, které v případě odhalení vyústily v rozsáhlé skandály, měly i rozvědky západní.
Za konto u Lloydů – Odkaz na slavnou britskou bankovní společnost.
Nepleť se do veršů Kde domov můj – Navzdory deklarovanému internacionalismu dokázala propaganda komunistických států hrát i na nacionalistickou notu. V českém prostředí se to projevovalo zejména odporem vůči Němcům (s výjimkou Němců z NDR), který byl sice po 2. světové válce pochopitelný, ale byl nadále pěstován i v době, kdy již bylo západní Německo plně demokratickým státem. Jedním z populárních „strašáků“ byli zejména „sudetoněmečtí revanšisté“. Režim byl zároveň silně podezřívavý vůči cizincům a akcentoval domácí české tradice proti zkažené západní populární kultuře. Projevovalo se to i v detailech – hudební skupiny například v některých obdobích nesměly mít anglické názvy.
vy jste náš kapitán – Rozvědčík působící v utajení byl během studené války na obou stranách železné opony jedním z oblíbených typů postav dobrodružných a detektivních románů. Zatímco západní svět znal například Jamese Bonda, jehož dobrodružství byla u nás k vidění jen v oblastech s příjmem zahraničních televizních stanic a na špatných kopiích videokazet, v sovětském bloku často vystupovali jako literární hrdinové agenti bojující proti nacistům – sovětský Maxim Isajev alias Max Otto von Stierlitz a polský kapitán Kloss. Někdy bývá k tomuto druhu postav přiřazován i český major Zeman, v případě tohoto seriálu šlo ale spíše než o špionážní dobrodružství o kriminální pořad s nepříliš sofistikovanými detektivními zápletkami, který byl zaměřen na dehonestaci odpůrců režimu.
 

 

Název: Dvacet

Interpret: Plastic People of the Universe
Autor: Egon Bondy
Album: Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned (1976)
Období: normalizace

Plastic People of the Universe jsou při zpětném pohledu asi nejvýznamnější undergroundovou kapelou. Počátek skupiny se datuje do roku 1968 a je spjat s tvorbou Milana „Mejly“ Hlavsy a Ivana „Magora“ Jirouse; členy původní sestavy byli také Michal Jernek, Jiří Števich a Josef Brabec. Obsazení se ale v průběhu let měnilo, „Plastici“ v 70. letech mimo jiné také spolupracovali s Milanem Knížákem a Egonem Bondym. Hudební projev skupiny zpočátku navazoval na americkou rockovou skupinu Velvet Underground nebo Franka Zappu, zároveň ale do svých vystoupení nasazovala prvky provokativní, divoké show. Neučesaný, na americké vzory navazující a nekompromisní styl skupiny s postupem normalizace čím dál tím víc vadil komunistickým cenzorům a schvalovačům, poslední povolené veřejné vystoupení se odehrálo v roce 1973.
Plastic People of the Universe hráli ale dál, byť jen na soukromých akcích a pro pozvané lidi. Inspirovali vznik dalších alternativních skupin, zároveň se ale stále víc dostávali do pozornosti StB a jejich koncerty byly narušovány policejními zátahy a šikanou hudebníků a účastníků. K masivnímu zatýkání členů kapely došlo po neoficiálním Druhém festivalu druhé kultury v Bojanovicích v roce 1976, někteří její členové byli odsouzeni k nepodmíněným trestům, přičemž byl hojně využíván svévolně aplikovatelný paragraf 202 trestního zákoníku (výtržnictví).
Akce proti Plastic People of the Universe byla režimem odůvodňována jako zákrok proti psychicky narušeným, nepřizpůsobivým chuligánům, zároveň však přispěla k publicitě kapely a podnítila vznik nejvýznamnějšího československého opozičního hnutí – Charty 77. Skupina dále hrála jen neveřejně, i tak se ale vystavovala policejním postihům, které sahaly od šikany přes vyvlastňování a ničení majetku až k věznění. Skupina se ale dál hudebně vyvíjela a spolupracovala i s dalšími tvůrci české undergroundové kultury včetně Václava Havla.
Na rozdíl od řady jiných podobných skupin přežili „Plastici“ i rok 1989 a hrají dodnes, i když jejich činnost poznamenala smrt Mejly Hlavsy v roce 2001. Jejich příběh je dokladem schopnosti stát si za svým i přes opovržení „oficiální“ kultury schopné uchýlit se k násilí, a také příkladem toho, jak v podstatě kontraproduktivně vedlo potlačování nezávislé kultury k formování politických opozičních hnutí.
Píseň „Dvacet“ pochází ze souboru nahrávek vydaných pod jménem „Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned“ (Zakázaný klub šťastných srdcí Egona Bondyho, odkaz na policejní zákrok a album Beatles Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band). Jde o zhudebněnou Bondyho báseň, která s jistým nihilismem až punkového ražení odráží dobovou atmosféru. Album pořízené na hradě Houska, kde byl v té době kastelánem kněz a undergroundový hudebník Svatopluk Karásek, mohlo být zpočátku šířeno jen pirátsky na audiokazetách.
 

 

Název: Píseň o kempu

Interpret: BRONTOSAUŘI
Autor: Jan Nedvěd
Album: Na kameni kámen (Panton 1986)
Období: normalizace

Píseň o kempu skupiny Brontosauři může dnes znít jen jako jedna z mnoha trampských písní dua bratří Nedvědů, ve své době ale měla specifický význam. Reaguje totiž na hromadnou akci, při které byly v režii StB vyhozeny do povětří, vypáleny a zbourány v Brdech desítky trampských srubů a tábořišť.
Trampské hnutí patřilo ve 20. století k nejvýznamnějším českým subkulturám, zároveň se ale pro svou neorganizovanost, svobodomyslnost a v případě komunistického režimu i západní inspiraci leckdy vystavilo nepřízni úřadů. Během normalizace se pohybovalo na hranici „šedé zóny“. Trampové sice většinou nebyli politicky aktivní, zároveň je ale nešlo zcela začlenit do organizací, které měla komunistická strana pod kontrolou. Stát sice například povoloval některé festivaly a koncerty trampské hudby, běžní neorganizovaní trampové, kteří vyráželi na vandry do lesů, ale bývali šikanováni – SNB například často na nádražích zabavovala nože a Ameriku připomínající oděvní prvky, docházelo i k zákazům pořádání trampských potlachů nebo k postihům vydavatelů nepolitických trampských samizdatů. Likvidační akce, na kterou píseň odkazuje, proběhla v zimě 1977 a postihla jednu z tradičních trampských oblastí, kam se jezdilo už od doby 1. republiky. Zničené sruby byly sice často černými stavbami, svému okolí ale neškodily a často vznikaly například se souhlasem hajného. „Velká dynamitová show“ z roku 1977 byla oproti tomu k přírodě necitlivou demonstrací síly a snahou omezit formy sdružování lidí, které nebylo možné dostat pod kontrolu.
Píseň o kempu hovoří o problému nepřímo a trochu zastřeně, přímou kritiku by komunistický režim netoleroval. Trampové jí ale rozuměli a při jejím zpěvu bývalo zvykem vstávat – podobně, jako se vstává při trampské hymně – a uctít tak památku zničených tábořišť.
Každej má tichej kout kam chodívá, když toulavý boty z kůže vyloví. /Každej má tichej kout co zakrývá /smutek, pláč a kupu hloupejch starostí. – Trampské hnutí bylo především romantickým, únikovým způsobem, jak trávit volný čas. Tvořilo jeden z paralelních světů, ve kterých se jedinec mohl vzdálit od všedních problémů a stát se součástí svobodomyslnějšího, rovnostářského společenství postaveného na přátelství.
Měl tisíc krás a tisíc kouzel hezkejch chvil,/ však jenom pro ty co mu říkali horskej kemp.– Tento verš je poznamenaný cenzurou, původně se zde místo horskej kemp zpívalo brdskej kemp, ale takto přímočarý odkaz na popisované události nemohl projít oficiálními schvalovacími procedurami na koncertech a při vydání desky.
Jednou zrána zmizel náhle a co naděláš, / někdo má rád a někdo nemá, však to znáš – Přestože i mezi trampy působili lidé zapojení do disentu, hnutí bylo a je apolitické a nešlo do přímého střetu s režimem. Představa nějakých protestů nebo demonstrací proti akci z roku 1977 nebyla reálná, byly by ostatně snadno potlačeny, nechuť k režimu se projevovala spíš verbálně a snahou najít si vlastní svobodný prostor, kam státní moc nedosáhne.
 

 

Název: Emigrace

Interpret: Jaroslav Hutka; Radim Hladík
Autor: Jaroslav Hutka
Album: Pravděpodobné vzdálenosti (Ultravox 1994)
Období: normalizace

České země prodělaly v průběhu 20. století tři velké emigrační vlny spojené s nástupem totalitních ideologií – po letech 1938, 1948 a 1968. Důvody emigrace byly různé: sebezáchova, touha po svobodě a možnosti seberealizace i touha po západním životním stylu. K nárůstu počtu emigrantů docházelo zpravidla ihned po zlomových událostech, jako byly nacistická invaze, komunistický puč nebo invaze vojsk Varšavské smlouvy. S tím, jak se totalitní režimy následně utužovaly, se vycestování stávalo obtížnějším a řada lidí volila dramatické a zoufalé cesty, jak se dostat za hranice, které byly čím dál tím lépe střeženy. Využívaly se služby převaděčů, lidé se nevraceli z ciziny, pokud se jim do ní podařilo legálně dostat, překonávali hranice prostřednictvím improvizovaných technických prostředků nebo lstí, případně volili okliku přes socialistické státy s méně přísným režimem, typicky Jugoslávii. Pokud neměli v zahraničí příbuzné nebo přátele, bylo ale často obtížné se v novém prostředí i přes podporu humanitárních organizací uchytit. Někteří z emigrantů se později, ať už z ekonomických nebo osobních důvodů, vraceli zpátky, a toho využívala komunistická propaganda. Neznámějším je v tomto ohledu asi případ Karla Gotta v roce 1971. Zároveň ale v zahraničí vznikaly exulantské spolky, včetně vydavatelství, která se soustředila na publikaci děl v Československu zakázaných autorů, nejznámější provozovali v kanadském Torontu manželé Škvoreckých.
Z pohledu komunistického režimu neměl řádný občan důvod chtít žít jinde a emigranti byli prezentováni jako hlupáci, zaprodanci západních tajných služeb a odrodilci. Přesto StB některé nepohodlné lidi k emigraci setrvalou šikanou kombinovanou s nabídkami snadného vyřízení formalit přímo nutila, vystěhování kritiků režimu bylo konkrétně obsahem akce Asanace zaměřené na přelomu 70. a 80. let na signatáře Charty 77. Celkem bylo takto vyhnáno 280 lidí, včetně písničkáře Jaroslava Hutky, jehož píseň prezentovaná v ukázce odráží tápání emigranta odříznutého od prostředí, které mu bylo vlastní, a autentickou touhu po domově.
V období 1948–1968 emigrovalo z Československa celkem asi 150 000 osob, po roce 1968 přibližně 80 000.

 

Název: Rakety

Interpret: Jaromír Nohavica
Autor: Jaromír Nohavica
Album: nahrávka koncertu 9. 12. 1983
Období: normalizace

Jedním ze zásadních rysů společenské atmosféry 2. poloviny 20. století byl život ve stínu hrozby jaderné války. Sílu jaderných zbraní demonstrovalo roku 1945 americké bombardování Hirošimy a Nagasaki, které zakončilo druhou světovou válku. V roce 1949 vyzkoušel první vlastní atomovou pumu Sovětský svaz a postupně se během následujících desetiletí přidávaly i další státy: Velká Británie, Francie, Čína, Indie, Izrael, Jižní Afrika a Pákistán. Technologie se dramaticky vyvíjela zejména v 50. letech, letecké pumy byly postupně doplněny strategickými mezikontinentálními balistickými střelami schopnými zasáhnout kterékoli místo na zemském povrchu a taktickými raketami kratšího doletu. Oba mocenské bloky přijaly doktrínu vzájemně zaručeného zničení, podle které měla na nepřátelský jaderný útok vždy přijít devastující odpověď, takže by ve výsledku vojenský konflikt nevyhrál nikdo a lidská civilizace ve své stávající podobě by zanikla. Právě existence jaderných zbraní, které znemožňovaly vítězství v případné třetí světové válce, byla důvodem, proč se USA a SSSR nikdy nedostaly do přímého konfliktu. Došlo ale k řadě incidentů, kdy diplomatická krize nebo nesprávné vyhodnocení údajů mohly takovou událost přivodit – nejznámější a nejnebezpečnější byla kubánská raketová krize z roku 1962, kdy se Sovětský svaz pokusil instalovat jaderné střely na Kubě nedaleko od amerických břehů. Od 70. let 20. století probíhala mezi oběma velmocemi diplomatická jednání (SALT/Strategic Arms Limitation Talks), jejichž cílem bylo omezit výdaje na jaderné zbrojení a zastavit rozšiřování jaderného arzenálu. Po konci studené války byly počty jaderných zbraní sníženy a hrozba nukleárního konfliktu oslabila, většina států, které je vyvinuly, si ale dodnes zásoby jaderných hlavic uchovává jako odstrašující prostředek.
Pro obyčejné lidi měla existence jaderných arzenálů několik významných důsledků. Prvním z nich bylo samotné vědomí toho, že jejich život i svět, který znají, mohou během několika minut, třeba v důsledku omylu nějakého vojenského důstojníka, skončit, aniž by tomu mohli zabránit. Na hrozbu jaderné války také připravovala cvičení civilní obrany, která pravidelně absolvovali i školáci, a státy investovaly značné prostředky do budování protijaderných krytů a systémů včasného varování. Proti šíření jaderných zbraní protestovala mírová a ekologická hnutí, v sovětském bloku byla ale v masovém měřítku povolena pouze kritika jaderných zbraní amerických nebo tohoto fenoménu obecně.
Píseň Jaromíra Nohavici Rakety pochází z roku 1983 a byla přímo inspirována oznámením o rozmístění sovětských operačně-taktických raket řady OTR-12 (SS-12) na území ČSSR. Sovětský svaz tímto způsobem reagoval na dřívější dislokaci amerických střel Pershing v západní Evropě. Tato diplomatická roztržka skončila až v roce 1988 přijetím mezinárodní smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu. Její úvodní slova o lidech, kteří by spolu měli rozmlouvat, ale nemluví, odkazují právě na tuto mocenskou roztržku.    

 

 

Název: Tak máme, co jsme chtěli

Interpret: HOBOES
Autor: Jiří (Wabi) Ryvola; Mirko (Miki) Ryvola
Album: záznam živého vystoupení, bez uvedení data
Období: normalizace

Bratři Wabi (Jiří) a Miki (Mirko) Ryvolové patří spolu se svou skupinou Hoboes k významným zástupcům moderní trampské hudby, která se začala rozvíjet v 60. letech 20. století. Jejich písně. například Bedna vod whisky, Mrtvej vlak, Hejno vran nebo Zvláštní znamení touha, se dodnes zpívají nejen u trampských táboráků. Uvedená píseň patří k těm méně známým a nevyšla na žádné oficiálně vydané desce, záznam pochází pravděpodobně z živého, možná neveřejného koncertu a představuje svým ironickým tónem a satirickým parodováním obvyklých frází typických pro normalizační Československo trochu jinou než čistě trampsky romantickou polohu jejich tvorby.
Teď už dávno máme, co jsme chtěli / do rachoty jdeme zvesela – Odkaz na známou komunistickou píseň Budujeme (1953, text František Halas), jejíž začátek zní: Teď když máme, co jsme chtěli / do rachoty zvesela! / Ať těm, kteří za nás mřeli / žádný hanbu nedělá. / Vyhrňme si rukávy / když se kola zastaví, hej rup! Hola hej! Hej rup! / Hola hej! Do práce se dej!
kádrově je na tom velmi zle – Pojem „kádrování“ byl nerozlučně spjat s pracovním zařazením jedince a hodnocením jeho politické spolehlivosti. Označoval sběr a vyhodnocování dat o jeho pracovním výkonu a postoji k socialistickému zřízení. Základ kádrových materiálů přiřazených každému jednotlivci tvořily posudky od pedagogů a nadřízených, vlastní sebehodnocení a záznamy o prohřešcích a politické aktivitě. Kádrové posudky ovlivňovaly to, jakého postavení mohl jedinec dosáhnout, negativně mohla být posuzována například i malá politická angažovanost, náboženské vyznání nebo existence příbuzných s negativním postojem k tehdejšímu režimu.
ze soutěže úplně nám vypad – Odkaz na oficiálně podporované socialistické soutěžení rozšířené v rámci dělnických profesí. Jednotlivé pracovní kolektivy spolu každoročně soutěžily o titul Brigáda socialistické práce, úspěch byl odměňován medailí a drobnými zaměstnaneckými výhodami. Hnutí BSP navazovalo na jiné podobné komunistické přebory v překonávání pracovních norem, jakými se vyznačovalo například dřívější Stachanovské hnutí. Účast v BSP se také pozitivně promítala do kádrových materiálů.
k soudružkám se chová oplzle – slovo „soudruh“ (rusky tovarišč, anglicky comrade, německy Genosse) bylo původně významově neutrálním označením kolegy, přítele, druha ve zbrani nebo člověka, který sdílí stejný úděl a poslání. Hojně ho od konce 18. století využívala zejména levice – část francouzských revolucionářů (comrade), sociální demokraté, komunisté a různá další dělnická hnutí; své varianty tohoto termínu měli i nacisté a fašisté. Právě totalitní režimy 20. století slovo soudruh výrazně zdiskreditovaly, v normalizačním Československu už bylo čistě formálním oslovením, které mělo nahrazovat slovo „pan“ nebo „paní“ a jehož používání bylo ve služebním styku povinné. V běžné mluvě dosáhlo postupně až pejorativního nádechu („Přijela nějaká soudružka z Národního výboru a začala nám dělat problémy.“)
Do embéčka vmontoval si bednu a v ní krz vrátnici nosil cajk – Embéčko bylo lidové označení rozšířeného automobilu Škoda 1000MB. V podnicích v socialistickém vlastnictví, které oficiálně patřily celému národu, bylo poměrně častým jevem rozkrádání nástrojů a materiálu, které se omlouvalo slovy jako „Kdo nekrade, okrádá rodinu.“ Drobné krádeže na pracovišti považovala řada lidí za něco v podstatě normálního, za braní si svého dílu ze „společného“ vlastnictví nebo dokonce za formu odporu proti „těm nahoře“. V podstatě šlo ale vždy jen o vlastní materiální prospěch.
imperialistický vrazi – Odkaz na častou propagandistickou floskuli používanou zejména při kritice válečných aktivit západních států. Řada válečných sporů, kterými Sovětský svaz a USA v zastoupení řešily rozsah svých sfér vlivu, byla oboustranně problematická (např. válka ve Vietnamu). Vlastní propagandistickou tvorbu včetně emočně vyhrocených frází označujících nepřítele měly všechny zapojené státy, v sovětském bloku ale nebyla na rozdíl od západních zemí tolerována kritika namířená dovnitř. Dobře patrné je to například na existenci mezinárodního mírového hnutí, které bylo komunisty podporováno, pokud pořádalo demonstrace proti americké politice, ale postihováno, pokud se snažilo upozornit například na sovětskou vojenskou agresi nebo rozmísťování jaderných střel na našem území.
kde všichni máme stejně dlouhý kníry, televize, šlajfky, ledničky – Společnost socialistického Československa byla sociálně poměrně nivelizovaná, stát se také alespoň formálně snažil garantovat stejnou životní úroveň pro všechny. Existovali sice lidé, které bylo možné označit za bohaté a chudé, rozdíly ale nebyly tak výrazné jako dnes a příliš se nezdůrazňovaly. Existoval také silný tlak na přizpůsobení se, vyhraněné individuality, které měly jinou než oficiálně preferovanou představu o vlastním životě, se často dostávaly s režimem do konfliktu; přestože zpočátku nemuselo jít o politicky vyhraněné jedince, tlak na změnu „nevhodného“ životního stylu z nich činil vyhraněnější odpůrce režimu. Typickým příkladem je tažení proti alternativní kultuře zastoupené procesem proti skupině Plastic People of the Universe nebo stříháním vlasů „máničkám“. Poměrně stejnorodé bylo také vybavení domácností – na trhu bylo obecně méně typů výrobků, ze kterých by se dalo vybírat.
Ein Kessel Buntes – Východoněmecká televizní kabaretní show vysílaná od roku 1972, symbol pokleslé, intelektuálně nenáročné a nekonfliktní zábavy.
Na chalupě motorovou pilu a nosej státem uznávanej dres – Často se lze setkat s takovou interpretací normalizačního režimu, podle které šlo v podstatě o vnucenou neformální dohodu státu s občany – pokud se občané nebudou angažovat v politice, budou moci nerušeně konzumovat materiální výhody a sociální jistoty. Komunistů, kteří skutečně věřili ve vítězství revoluce, zejména po sovětské invazi v roce 1968 výrazně ubylo, členství ve straně bylo především krokem k lepšímu kariérnímu postavení. Celý model měl ale řadu nedostatků i v oné „materiální“ rovině – zvýhodňování komunistů oproti nestraníkům narušovalo fráze o stejných příležitostech pro všechny a západní ekonomický „kapitalistický“ model vedl přes všechny své nedostatky nakonec k větší prosperitě, než dokázalo méně efektivní socialistické hospodářství.
V panelákách vokna veliký – 70. a 80. léta 20. století byla obdobím výstavby rozsáhlých panelových sídlišť. Cílem bylo zajistit bydlení pro všechny, z urbanistického hlediska se ale často jednalo o nedomyšlené počiny, které svou anonymitou a nevhodným umístěním narušovaly přirozené mezilidské vazby a historická jádra měst. Nešlo však pouze o specifikum východního bloku, ačkoliv zde tento model bydlení dosáhl značného rozšíření, model rozsáhlých uniformních sídlišť vychází z odkazu funkcionalistického architektonického stylu a vyskytoval se i na Západě.
Západ potácí se ve stávkách – Československá média hojně upozorňovala na stávky v západních zemích, na vlastním území však nebyly podobné projevy nesouhlasu pracujících s pracovními podmínkami tolerovány. Existovalo sice masivní odborové hnutí, účast v něm byla ale formální a omezovala se na drobné materiální výhody. Obraz dělníka, který se bouří proti socialistickému zřízení, nezapadal do propagandistického obrazu světa a například existence silného polského nezávislého odborového protirežimního hnutí Solidarita tento obraz silně narušovala.
 

 

Název: Proč ti můžu pomoct

Interpret: ČP. 8
Autor: Jaroslav Ježek ml.
Album: Čerstvý vzduch (Indies Records 2001)
Období: normalizace

Čp. 8 byla mladá karlovarská hudební skupina činná v 80. letech 20. století. Svým originálním projevem, který stál zejména na hudební a básnické tvorbě Járy Ježka (synovce skladatele Jaroslava Ježka), zaujala veřejnost poprvé na populárním folkovém festivalu Porta v roce 1981. V následujících letech získala několik ocenění, zanedlouho po smrti J. Ježka roku 1985 však zanikla. Je možné považovat ji za jednu z významných hudebních skupin, které ve své době tlumočily pocity mladé generace, aniž by přitom patřily k politicky angažované větvi českého folku.
Písně Čp. 8 zaujmou silnou tvůrčí energií nevyléčitelně nemocného Járy Ježka a poetickým jazykem, který se snažil o vyjádření pocitů z osobních vztahů i ze života v širší lidské společnosti. Odkazy na dobovou realitu jsou povětšinou nepřímé a tvoří jen jednu z rovin textu, zato jsou však autentické a je z nich možné vyčíst, jak se řada mladých v této době cítila.
Myslíte, že víte, jak je nám / Připravujete nás pro život a neučíte žít / učili jste nás poslouchat a neučili dívat – Za komunistického režimu sice existovala řada organizací pro práci s mládeží (Pionýr, ČSM, …), sociální nastavení společnosti bylo ale svým způsobem silně konzervativní a režim byl někdy označován za gerontokracii čili „vládu starých“. Společnost tíhla k udržování sebe sama v nezměněném stavu. Mládež oproti tomu často silně pociťovala omezené možnosti vlastní seberealizace a snahu zástupců starších generací „začlenit ji do procesu“. Generační revolta se tak přirozeně spojovala s odporem k nesvobodě a společenskému zřízení.
Zvyšujete populaci a děcáky jsou plný – Státní plánování se promítalo i do populační politiky. To sice není specifikum autoritářských režimů – i současné státy používají například různé úlevy pro rodiny – z textu písně je ale patrná nelibost vůči tomu, že může být lidský jedinec v rámci centrálního plánování stavěn na roveň například výkonu průmyslu, který je rovněž třeba zvýšit, že je v obou případech používán stejný odosobněný jazyk, aniž by se dále někdo příliš zajímal o spokojenost a kvalitu života těchto mladých lidí. Verš je patrně také připomínkou silné populační vlny tzv. „Husákových dětí“ ze 70. let, jejíž vznik byl podpořen úlevami pro mladé rodiny, a problémů spojených s kolísavou kvalitou ústavní péče v Československu.
Držíte kontrolu co a jak a kde s kým děláme / připravujete nám budoucnost, kdo kontroluje vás – Autoritářský režim postavený na plánovaném hospodářství a policejní kontrole obyvatelstva potřeboval mít o svých občanech přehled. Neoficiální aktivity vzbuzovaly podezření, na každého byly vedeny kádrové složky, které shrnovaly mimo jiné politickou spolehlivost. Na druhou stranu přes existenci řady formálních pravidel zbýval prostor pro jejich obcházení, vykládání paragrafů podle momentální potřeby, ale také politickou zvůli – zatímco režim mohl občany kontrolovat, opačně to šlo výrazně obtížněji.
Křičíte „pokrok“ a v dálce zvonky bijí na poplach / kde malý ptáček sedl, aby už více nevzlétl / pod kytku která svůj modrý koktail z nebe dopila – V 80. letech sílil v Československu význam ekologických hnutí. Existovaly oficiální spolky zaměřené na ochranu přírody (hnutí Brontosaurus), docházelo ale (zejména v severních Čechách) i k demonstracím proti zanedbávání životního prostředí, které vedlo k prokazatelným škodám na zdraví lidí (astma, rakovina) i na přírodním prostředí (znečištění, vymírání lesních porostů vlivem kyselých dešťů). Mírnou kritiku konkrétních problémů režim v rámci perestrojky toleroval, stát ale nadále preferoval těžký průmysl, měřil svou úspěšnost tunami vytěženého uhlí a ignoroval externality, takže k pokusům o systémové řešení ekologických problémů došlo ve větší míře až po roce 1989.
 

 

1989

 

Název: Novoroční projev prezidenta ČSSR Václava Havla 1. ledna 1990               

 
Interpret: Václav Havel
Autor: Václav Havel
Období: 1989 a dále

Novoroční projev čerstvě zvoleného československého prezidenta Václava Havla byl jedním z významných momentů společenské katarze doprovázející sametovou revoluci. Ukázka zároveň dobře dokumentuje problémy komunistického Československa i hlavní cíle, o které porevoluční vývoj usiloval.
 

 

Název: Mečiar s pánom Bohom remix

Interpret: Vladimír Mečiar
Autor: Vladimír Mečiar; DJ MEČIAR
Album: remix politického projevu, anonymně šířeno prostřednictvím internetu
Období: od 1989

Remixovaný projev odstupujícího slovenského politika Vladimíra Mečiara je poměrně charakteristický pro 90. léta 20. století a vývoj politiky i kultury obou následnických zemí zaniklého Československa. Mečiarovo HZDS, Hnutí za demokratické Slovensko, bylo od roku 1991 jednou z nejvýznamnějších slovenských politických stran a usilovalo o samostatnost Slovenska, které se podařilo dosáhnout na přelomu let 1992/1993. Mečiar působil až do roku 1998 (s malou přestávkou) jako předseda vlády tohoto státu, byl ale částí veřejnosti silně kritizován pro své autoritářské tendence a propojování státní správy s organizovaným zločinem. Jeho prohra ve volbách roku 1998, podobně jako současný kolaps české pravicové koalice vedené ODS, byla jedním z projevů vyčerpání původní energie dodané politické scéně bývalého Československa sametovou revolucí. Součástí tohoto procesu bylo zejména rozčarování z toho, že vlády, které původně měly masivní podporu veřejnosti, tolerují korupci a profitují z ní.
To, že byl Mečiarův sebelítostivý televizní projev prakticky okamžitě zremixován anonymním technikem bratislavského Fun Radia a během několika dnů vešel v obecnou známost, dokládá, jak se v závěru 20. století proměnila masová média i svoboda projevu. Zatímco obdobně komický projev generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše z roku 1989 se ještě šířil pokoutně na audiokazetách, o devět let mladší Mečiarův zpěv už byl volně dostupný na internetu. Ten byl v Československu oficiálně zaváděn od roku 1992, nejprve v prostředí vědeckých institucí, většího rozšíření pak dosáhl v letech 1995–1996, kdy po pádu monopolu firmy Eurotel vstoupili na scénu četní další komerční poskytovatelé. V roce 1998 jej ale stále ještě používalo pod 10 procent obyvatel ČR, boom mobilních telekomunikací a vysokorychlostního připojení je až záležitostí počátku 21. století. Remix Mečiarova projevu každopádně předznamenává nástup současné internetové popkultury.