Historie Archivu Národního muzea
Za oficiální vznik Archivu Národního muzea, nejstaršího veřejného archivu v Čechách, je považováno datum jeho ustavení samostatným oddělením tehdy soukromého Vlasteneckého muzea království Českého na návrh jednatele muzejního výboru Františka Palackého. K 1. březnu 1846 byl jeho první archivář Karel Jaromír Erben, známější svou básnickou tvorbou, jmenován muzejním asistentem „zvláště pro sbírku listin, aby je bylo možno držet v pořádku a evidenci". Úvodní provolání při založení muzea v dubnu 1818 An die vaterländischen Freunde der Wissenschaften i jeho první stanovy z roku 1822 obsahovaly sbírkový program shromažďování pramenů k národním dějinám.
Ačkoliv datem vzniku Archivu Národního muzea je až 1. březen 1846, kdy na post správce muzejního archivu byl jmenován Karel Jaromír Erben, byl již v „Provolání vlasteneckým přátelům věd" z 15. dubna 1818 na první místo postaven požadavek pěstování historických věd. Hlavním zastáncem priority historických oddělení Národního muzea byl Kašpar hrabě Sternberg. Ač přírodovědec, byl to on, kdo se ještě roku 1818 obrátil na přední církevní představitele, aby podpořili české duchovenstvo ve sběru historických památek pro muzeum a dále se snažil přimět guberniální prezídium ke stejné aktivitě. Takto vznikaly první drobné základy, na nichž později vznikl muzejní archiv. O mizivosti „Sbírky národních písemností" při Národním muzeu svědčí tato čísla: roku 1823 obsahovala pouhých 23 listin, roku 1834 900 a roku 1841 4000 listin. To byl jeden z hlavních důvodů přiřazení této „Sbírky" ke knihovně muzea. Plnou zodpovědnost a snahu o zkvalitnění činnosti na poli historických sbírek měl František Palacký. Jeho zdůrazňování nutnosti českého diplomatáře, se kterou byla nedílně spojena akviziční činnost, měla za následek nárůst sbírky listin v originálech i opisech. Palackému se, se svolením stavů, podařilo v muzeu uložit opisy v počtu 2000 kusů. Nutno objektivně zdůraznit, že měl k ruce dva zdatné pomocníky - V. V. Tomka a K. J. Erbena.
1. březen 1846 není jen datem jmenování Karla Jaromíra Erbena muzejním asistentem, současně je počátkem fungování archivu jako samostatného pracoviště Vlasteneckého muzea a vznikem nejstaršího organizovaného veřejného archivu u nás. Náplň činnosti muzejního archiváře zůstala stejná. Jeho povinností bylo i nadále provádět výzkum mimopražských archivů, v čele s nejvýznamnějším Haus-, Hof- und Staatsarchivem ve Vídni.
Po Erbenově odchodu na místo prvního archiváře hl. m. Prahy v roce 1851 následuje čtvrtstoletí, kdy se na vedoucím místě vystřídalo sedm vedoucích v poměrně rychlém sledu. Neznamená to ovšem že by toto období, co se týče rozšiřování sbírek a fondů, bylo nevýznamné. Naopak. V roce 1851, již za Erbenova nástupce Hynka Veselého, byl Archiv Národního muzea obohacen o písemnosti rodinného archivu šternbersko-manderscheidského. Následovalo převzetí 3000 starých písemností od zemského soudu, datovaných od 16. století. V roce 1859 bylo od této instituce převzato 589 foliantů, které vzešly z agendy soudu nejvyššího purkrabství, komorního, apelačního a dalších úřadů v průběhu 15.-18. století. Sbírka listin i přepisů obsahovala k roku 1855 21874 originály a 11606 nových přepisů. Při častých personálních změnách byli zárukou práce Archivu jeho inspektoři Fr. Palacký a K. J. Erben (v té době první archivář hl. m. Prahy) a po nich především J. Emler, V. V. Tomek aj.
V roce 1878 se na téměř 40 let stal vedoucím Archivu Václav Schulz. S jeho osobou je spojena především úplná reorganizace sbírek. I když neodpovídá dnešním archivním zásadám, vtiskl archivnímu materiálu podobu, která je u některých sbírek patrná dodnes. Základem je sbírka pergamenových listin (sbírky A a B), rukopisů, patentů a jiných tištěných úředních písemností, topografických a heraldických pramenů (sbírky D, F a H). Nejeden badatel dodnes využívá tzv. Eichlerovu sbírku (signatura G), která obsahuje soubor písemností shromážděný jako výchozí materiál pro Sommerovu topografii Čech ve dvacátých letech 19. století. Tento soubor sbírek doplňuje genealogická sbírka Vratislava z Mitrovic (signatura CH). Jediným skutečně organickým archivním fondem odpovídajícím současnému provenienčnímu principu byl od počátku rodinný šternbersko-manderscheidský archiv. Neustával ani výzkum archivů, který se přesunul na bohemikální materiály uložené v zahraničí. V této činnosti byl Schulzovi významným pomocníkem Z. Nejedlý. Výčet zásluh Václava Schulze o archiv by mohl pokračovat: 1892 - přestěhování Archivu do nové budovy na Václavském náměstí, 1896 - záchrana rozsáhlé litomyšlské patrimoniální a rodinné registratury. Schulzův odchod v roce 1915 na zasloužený odpočinek byl odměněn výslužným, které se rovnalo dosavadnímu platu v plné výši.
Do roku 1921 zastával funkci ředitele Archivu Václav Hrubý, který zde působil již od roku 1909 po odchodu Zdeňka Nejedlého. Vedoucím se po něm stal Karel Stloukal, který archivní materiál plně podřídil moderním zásadám. Od roku 1920 začal archiv fungovat také jako archiv vlastní mateřské instituce tím, že začal přebírat nejstarší spisy muzejní registratury do roku 1900. V době Stloukalova vedení (1921-1935) se archiv ubránil snahám o sloučení s Archivem Země české a o předání písemností Státnímu ústavu historickému. Velice významné z hlediska dalšího vývoje a zaměření archivu bylo depozitní převzetí rozsáhlé rodinné pozůstalosti Palackých, Riegrů, Červinků a Bráfů v roce 1930.
Jednou z nejčernějších kapitol vývoje je období nacistické okupace. Dnem 30. září 1939 přestal Archiv Národního muzea úředně existovat. Následovalo povolení pro přesun sbírek, které měly být přímo sloučeny s fondy Archivu země České. Liknavost plnění zabránila důslednému provedení tohoto příkazu. Archiv již zůstal v budově Archivu země České. V této nelehké době vedl archiv Jaroslav Charvát (1935-1945), který pokračoval v práci svých předchůdců a začal systematicky budovat také sbírku soudobé dokumentace. V padesátých letech získal archiv řadu pozůstalostí přírodovědců, historiků a diplomatů. Stačí jmenovat pozůstalost Karla Kramáře. To už je ale vedení Archivu Národního muzea spojeno se jménem Rudolfa Vindiše (1946-1959).
1. duben 1959 byl významný z několika hledisek.Tento den nastoupil do muzejního archivu Aleš Chalupa. Ačkoliv archiv procházel v tomto období nejednou zatěžkávací zkouškou - stále obtížnější soužití s Archivem země České, rozsáhlé delimitace na počátku šedesátých let a ohrožení samotné existence archivu návrhem na odevzdání dokumentačních sbírek dalším historickým oddělením - štěstím pro archiv byla právě osoba Aleše Chalupy. Jemu patří největší zásluha na zachování archivu a prosazení jeho nové orientace, především na osobní písemné fondy veřejně činných osobností politického, veřejného, vědeckého a kulturního života. A rovněž získání nových prostor (Pohořelec 8 a zámek Křinec) patří k jeho zásluhám.
Chalupovo období patří mezi nejvýznamnější úseky dějin této instituce a neskončilo ani jeho odchodem na odpočinek v roce 1984. Jeho stopy jsou patrné dodnes. Po krátkém období, kdy Archiv vedl Vladimír Růžek, se vedoucím stal v roce 1986 Jaroslav Čechura. V době jeho vedení získal Archiv nové sídlo a přestěhoval se po dvacetiletém působení na Pohořelci do budovy Na Zátorách 6 v Praze 7 - Holešovicích. Rovněž archivní fondy a sbírky opustily nevyhovující depozitář na zámku Křinec a byly přestěhovány do nového moderního depozitáře v Terezíně. Počet zpracovaných fondů a sbírek se více než zdvojnásobil a byla získána řada významných fondů. V souvislosti s Čechurovým přechodem do Ústavu českých dějin FFUK je od roku 2002 vedoucí archivu Milena Běličová.
Orientace na získávání, zpracovávání a zpřístupňování písemných pozůstalostí významných osobností zůstává nadále prioritou činnosti Archivu Národního muzea i do budoucích let.
Fondy a sbírky Archivu Národního muzea se dělí na:
1. Staré historické sbírky
2. Osobní fondy
3. Registratura Národního muzea
4. Úřední fondy
5. Dokumentační sbírky
6. Fotografické fondy a sbírky
1. Staré historické sbírky vytvořil podle pertinenčního principu archivář Václav Schulz roztříděním jednotlivin shromážděných v průběhu 19. století. Jsou to
A, B - Sbírky pergamenových listin
C - Muzejní diplomatář (opisy z českých i zahraničních archivů)
D - Písemnosti všeobecného obsahu 15.-19. století
E - Sbírka patentů a cirkulářů 15.-19. století
F - Topografická sbírka (písemnosti měst a obcí ze 14.-19. století)
G - Eichlerova topografická sbírka - popis Čech z 1. poloviny 19. století
H - Genealogická sbírka (šlechtické rody 15.-19. století)
CH - Genealogická sbírka hr. Vratislava z Mitrovic (šlechtické rody převážně 19. století)
K těmto původním sbírkám pak byla přiřazena Sbírka rukopisů (obsahující např. zajímavou kolekci šlechtických památníků) a několik dalších sbírek, z nichž nejvýznamnější je rozhodně Sbírka Bohuslava Duška. Dále sem patří několik sbírek heraldických a sfragistických včetně cenné Sbírky pečetních typářů a razítek, druhé největší v ČR.
2. Osobní fondy mají v Archivu Národního muzea největší podíl co do počtu i rozsahu. Jako první byl převzat již v roce 1851 velký rodinný archiv Šternberk-Manderscheid, obsahující kromě aktového materiálu i téměř 800 pergamenových listin z let 1152-1783. Další významný celek rodin Palackých, Riegrových, Červinkových a Bráfových, všestranně dokumentující život české společnosti 19. století, přišel v roce 1930 nejprve jako depozit; postupně přibývaly další. Získávání osobních fondů významných osobností politického, veřejného i kulturního života a vědeckých a odborných pracovníků Národního muzea i mimo něj vyhlásil pak v 60. letech 20. století vedoucí Aleš Chalupa jako hlavní sbírkotvornou orientaci archivu.
V Archivu Národního muzea jsou uloženy osobní fondy politické špičky první ČSR i doby pozdější (Antonín Hajn, Edvard a Hana Benešovi, Vojta Beneš, Karel Kramář, Milan Hodža, Alois Rašín, Přemysl Šámal, Emanuel Voska, Ivan Dérer, Karel Engliš, Zdeněk Fierlinger, nejnověji Jaroslava Moserová), pro historiografii jsou cenné osobní fondy předních československých historiků (Josef Pekař, V. V. Tomek, F. M. Bartoš, Jan Kapras, Karel Kazbunda, Josef Kočí, Václav Král, Josef Janáček, Zdeněk Jelínek, Antonín Klimek, František Kutnar, Ján Mlynárik), velkou skupinu tvoří fondy zaměstnanců i externích spolupracovníků Národního muzea prakticky všech zastoupených vědeckých oborů (Joachim Barrande, Jiří a Růžena Baumovi, Vladimír Denkstein, Karel Domin, Otakar Feistmantel, Antonín Frič, Emanuela Nohejlová-Prátová, Jan Obenberger, Rudolf Turek a další). Své písemnosti v archivu ukládají často ještě za svého života (Radegast Parolek, Miroslav Prokopec, Karel Stloukal, Eugen Strouhal). Osobní dokumenty malého rozsahu jsou shromážděny v tzv. Sbírce drobných pozůstalostí Hn.
3. Registratura Národního muzea je kontinuálně dochovaná od jeho založení roku 1818. Archiv převzal její první část v roce 1920 a od té doby plní v rámci Národního muzea také funkci podnikového archivu a je příslušným archivem pro výkon spisové služby.
Původní historická spisovna Národního muzea, na níž přímo navázala agenda sekretariátu generálního ředitele, je doplňována dalšími archivními fondy jednotlivých odborných i administrativních útvarů a oddělení, které postupně vznikají a zanikají v souvislosti se změnami organizačního řádu. Fondy dále narůstají skartačním řízením.
Součástí RNM jsou i archivní fondy spolků a organizací, které s Národním muzeem úzce souvisely, především jednotlivé sbory Společnosti Národního muzea - Matice česká, Archeologický sbor, Hudební sbor, Přírodovědný sbor a Komitét pro přírodovědecký výzkum Čech.
4. Úřední fondy nejrůznějších spolků a organizací v minulosti také někdy našly cestu do Archivu Národního muzea - z větších celků např. Saský apellační soud v Drážďanech, Fysiokratická společnost, Výbor pro oslavu 1000. výročí smrti sv. Václava a Svatováclavská Liga, Československý abstinentní svaz či Svaz českých muzeí. Nově získávány jsou jen výjimečně (např. Sdružení pro pomoc mentálně postiženým), protože podle územní organizace archivnictví jsou směřovány do svých příslušných archivů. Zlomky úředních fondů nepřesahujících rozsah jednoho kartonu jsou přírůstkově řazeny v tzv. Drobných fondech.
5. Dokumentační sbírky vznikaly buď vlastní sběrnou činností archivu (Sbírka plakátů, Sbírka pohlednic, Sbírka dokumentace 19. století, Sbírka svatebních a úmrtních oznámení aj.) nebo častěji byly převzaty jako hotové celky od sběratelů, jejichž jméno nesou (L. Ambrosová, A. Blabolil, K. Nigrin, M. Paulová aj.).
6. Fotografické fondy a sbírky zahrnují několik redakčních fotoarchivů (Fotoarchiv Práce a Národní politiky, Negativy ČTK), řadu osobních fotoarchivů významných čs. fotografů (např. Karla Hájka, Václava Jírů, Jindřicha Vaňka) a další celky, jako je Hradní fotoarchiv 1918-1933 nebo velmi rozsáhlý fond Národní kulturní komise.
Výběr z literatury:
SCHULZ, Václav. Archiv Musea Království českého. Časopis Musea Království českého 87, 1913, s. 365-369
CHARVÁT, Jaroslav. Archiv Národního muzea. In. Národní muzeum 1818-1948. Praha 1949, s. 33-41
CHALUPA, Aleš. Archiv Národního muzea v jubilejním roce. Archivní časopis 18, 1968, s. 1-5
CHALUPA, Aleš. Vznik a první léta činnosti Archivu Národního muzea v Praze. Časopis Národního muzea. Řada historická 140, 1971, s. 55-60
RYANTOVÁ, Marie. 150 let Archivu Národního muzea. Archivní čtvrtletník 1997
CHALUPA, Aleš; BĚLIČOVÁ, Milena; ČECHURA, Jaroslav; RYANTOVÁ, Marie. Průvodce po fondech a sbírkách Archivu Národního muzea. Praha 1998
BĚLIČOVÁ, Milena. Archiv Národního muzea v povodni. Časopis Národního muzea. Řada historická 172, 2003, s. 101-106
Běličová, Milena. 160 let Archivu Národního muzea. Časopis Národního muzea. Řada historická 175, 2006, s. 79-87
