Portrét v polopostavě je laděn do temnější barevnosti, která zvýrazňuje melancholický výraz tváře a zároveň odhaluje jemnou síť krakel na povrchu malby. Tato patina dodává dílu historickou hloubku a zároveň ztěžuje čitelnost detailů, čímž vzniká dojem tajemnosti. Postava se ztrácí v přítmí pozadí, takže hlavní důraz spočívá na oživení tváře měkkým modelačním světlem. Obraz působí jako intimní, lehce zastřená vzpomínka.