Po únoru 1948 došlo k centralizaci a zestátnění peněžních ústavů. Hlavním úkolem spořitelen sloučených v monopolní Státní spořitelnu se stalo získávání a soustřeďování vkladů k využití pro potřeby centrálně plánované ekonomiky. Po měnové reformě roku 1953 měly spořitelny pracovat pro zvýšení důvěry v měnu a ve prospěch spoření. Nejčastější formou spoření bylo ukládání na vkladní knížky bez výpovědní lhůty s úrokem 2%. Tato původně nejrozšířenější forma úspor byla postupně doplněna knížkami s půlroční výpovědní lhůtou (úrok 3%) a knížkami s roční výpovědní lhůtou (úrok 4%), Dalšími formami byly výherní a cestovní vkladní knížky. V období normalizace bylo zavedeno prémiové spoření mladých, sporožirové účty, novomanželské půjčky a tzv. doplňkové půjčky na nákup vybraných druhů zboží.